Po knize Z Etiopie a odjinud přichází na pulty knihkupectví vaše nová kniha Globalizovaná Indie. Co je jejím obsahem?
Pohled na šokující změnu této obrovské, rozmanité země s tak bohatou tradicí a dlouhými dějinami. Zároveň poznání, jak v Indii, která byla dlouho považovaná za zaostalou, probíhá vývoj – přeměna v moderní společnost. Nové silnice, množství aut. Všude se staví – zejména kolem velkých měst vznikají obrovská sídliště a s nimi i nutná infrastruktura. Města se plní obřími obchody a supermarkety. Děti chodí do školy, ženy zastávají vysoké funkce. Mnoho věcí je pro mě zároveň šokujících – například, když jsem v Mumbaji (někdejší Bombej) zamířila do velkého, vyhlášeného obchodu s hudebninami – zmizel! Vždyť hudbu si každý už stáhne do telefonu, nebo počítače. Na druhou stranu se mnoho lidí snaží udržet tradici – v řemeslech, v náboženství. V Indii je stále mnoho krásných věcí. Ve své knize jsem se snažila psát také o minulosti a co z ní v jednotlivých místech přetrvává. Tentokrát jsme se pohybovali hlavně v západoindickém státě Gudžarát, kde jsou tradice obzvláště silné.
Název Globalizovaná Indie se týká i nové správy země – která se až bezmezně otevírá světu a cizím investorům, což není vždy k prospěchu jejich obyvatel. Politiku indické vlády a jejího premiéra lze bezpochyby zařadit mezi ty populistické. Bohužel k tomu patří i snaha o udržování konfrontace mezi náboženskými komunitami – oproti vidině zakladatelů indické samostatnosti Indie jako stromu s mnoha větvemi, ale stejnými kořeny.“
Zrekapitulovala byste nám, jak moc Indii znáte? Kolikrát jste ji navštívila, kolik času jste tam strávila a kdy jste tam byla naposledy?
Byla jsem v Indii snad desetkrát, dohromady sečteno jsem tam strávila možná rok a půl. Naposledy počátkem roku 2020 asi měsíc. Dillí, Gudžarát, Mumbai (Bombej). Po roce 2000 jsem se rozhodla strávit v Indii půl roku – od dubna až do září, prožít tam dobu největších veder a období dešťů. Za celou dobu, kdy do Indie jezdíme, jsme ji zhruba procestovali celou – všechny severní státy včetně Ladaku s tibetskou kulturou, části Baltistátu, také Kašmíru. Panžáb, střední Indii, západní a východní pobřeží, jižní Indii, stát Assam... O Indii jsem napsala více než čtyři knihy – poslední je tato. Také se nám podařilo najít a udržet si v Indii přátele, kteří nás už v ČR dvakrát navštívili.
Jaká je v současnosti životní úroveň v Indii a jakým způsobem do ní zasáhla pandemie? Kolik procent tvoří v Indii lidé, kteří žijí v extrémní chudobě?
Indie má asi miliardu a čtyřista milionů obyvatel. Asi deset procent pod hranicí chudoby, asi patnáct procent dětí je podvyživených. Pandemii jsem v Indii nezažila, ale podle zpráv, které přicházely, zasáhla zemi opravdu masivně. Vrcholu nákazy dosáhla v květnu letošního roku, kdy denně onemocnělo asi 300 tisíc lidí a podle nezávislých statistik zemřelo během pandemie asi o pět milionů lidí víc než v průměru za poslední léta.
Nemocnic je v Indii málo zejména na venkově. Scházely léky, kyslík, na zaplacení léčby se zadlužovaly i movité rodiny.
Vláda nemoci bránila opakovanými uzavírkami. Například největší indický slum Dharavi (s milionem obyvatel na dvou km 2) uzavřela ze dne na den. Lidé ztratili práci a možnost obživy. V útěku před nákazou se pokoušeli vrátit do svých původních vesnic, někdy vzdálených stovky kilometrů. Některé nevládní organizace se jim pokoušely poskytnout pomoc, ale (opět podle zpráv BBC) zůstala vláda nečinná.
Co globalizace Indii dala a co vzala?
Do Světové obchodní organizace (WTO) vstoupila Indie roku 1995, čímž se stala součástí globálního trhu a země se otevřela jak obchodu, tak podnikání velkých hráčů. Supermarkety, města obsazená motorkami, všichni mají chytrý telefon. Ve školách převaha studentek. Ženy pracují a elektřina už nevypadává. Lidem, kteří mají kupní sílu, se nesporně daří lépe. Staré ustupuje novému, stejně jako vyšívaný kroj sportovnímu oblečení. Dívka, která trávila nekonečně hodiny povinným vyšíváním, dnes může studovat na univerzitě a zařídit si život podle svého.
Tak kde je problém?
70 procent obyvatel Indie žije na venkově a devět zemědělců z deseti obdělává půdu o rozloze 0.8 hektaru. V minulosti v Indii platil systém, který malým rolníkům zaručoval odbytiště pro jejich plodiny a po celé zemi rozděloval základní potraviny za nízké ceny. Tento protekcionismus už neplatí a chce-li zemědělec dobře prodat svou rýži, bavlnu, nebo cokoliv, musí plodinu nabídnout v konkurenční kvalitě i ceně. Kromě dobré zavlažované půdy, kvalitního osiva se přitom neobejde bez drahých hnojiv a pesticidů – což malý rolník nezaplatí.
Finanční tíseň a dluhy tak každoročně doženou mnoho indických zemědělců k sebevraždě (mezi lety 1997 a 2008 cca 200 tisíc) a dalším nezbývá než půdu opustit a odejít do měst, kde rozmnoží počet obyvatel slumů nebo bezdomovců.
V rostoucí konkurenci neobstojí ani malí řemeslníci. Navzdory rostoucí životní úrovni tak cca 86 milionů Indů žije v extrémní bídě a podobně jako v jiných rozvojových zemích se zde rychle prohlubují rozdíly mezi bohatými a chudými.
Kromě klimatických změn doprovází globalizaci také znečištění půdy, vody a ovzduší. V tom ohledu je jedna z nejhorších situací v hlavním městě Dillí (19 milionů obyvatel), kde město dusí smog. Ganga, posvátná řeka, Jamuna, která protéká Agrou a Dillí, se staly stokami, do kterých nejen průmysl hrne svůj odpad. A podobná situace je v celé Indii, která se mění na obrovskou skládku.
V Indii v podstatě neexistuje odpadové hospodářství a vláda investuje hlavně tam, kde vidí rychlý zisk.
Jaký je váš nejúžasnější zážitek z Indie a jaký naopak nejsmutnější?
Zážitků je jeko obvykle mnoho, vlastně mě zajímá všechno, v poslední době také způsob, jakým zemi spravují populisté – vláda premiera Modiho (muž v pozadí na obálce knihy). Mám silný vztah k indické kultuře, proto jsem se chtěla vrátit do státu Gudžarát, kde se drží tradice krásných látek a nejen to.
A nejsmutnější? Jedno z mých oblíbených míst je v Mumbaji (původně Bombeji) nádherný záliv Girgaum Chowpatty, v jazyce maráthí Čtyři proudy. Každý večer se pláž i široká promenáda plní lidmi, kteří užívají svěžího vzduchu a čekají na západ slunce. Rodiny s dětmi, mladí milenci, starší manželé a ti kdo pěstují jogging. Z jedné strany moře, z druhé řada domů ve stylu art deco. Stavěli je Britové a dnes je cena takového bydlení astronomická. Slunce zapadá, moře zbělelo a kolem zálivu se rozsvítil oblouk světel – královnin náhrdelník, říkají Indové.
Náhle cestu zahradí staveniště a lidský proud na promenádě se rozbíhá, velký nápis oznamuje: „Zde vznikne tříproudá dálnice.“
Jak se díváte na Indii v budoucnosti? Máte představu, jakým směrem se tam život bude ubírat?
V dnešní době je globalizace nevyhnutelná. Má nesporně mnoho dobrých stránek – mimo jiné umožňuje cestování a spolupráci a mnoha lidem přináší blahobyt, na který se snadno zvyká. Například muži, kteří zahlcují a ničí život ve městech přemírou zplodin z motorek, se svého stroje nevzdají, i když se jejich dítě bude dusit smogem. Lidé věří, že trvalý, nezadržitelný růst přináší pokrok. Já opravdu nevím, zda to tak je. Zejména nyní, v době klimatických změn. Neumím si představit, co bude dál. V Indii ani jinde.
Je nějaká země, kterou toužíte navštívit a v blízké době se tam chystáte odcestovat? Nebo jaké jsou nyní vaše cestovatelské plány?
Zemí, které opět – nebo poprvé – toužím navštívit, je bezpočet, ale nemám už formu jako kdysi. A k tomu svět stále trápí covid-19.
Máte už rozepsanou další knihu?
Měla bych nyní psát o svém životě v Čechách, zejména na českém venkově. Stále k tomu nenacházím dost odvahy.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Nakladatelství GRADA
