Vlk pes člověk – nyní se slevou 50 %

Pavla Jazairiová: Před obzorem

archiv revue
Novinářka a spisovatelka Pavla Jazairiová pracovala v Českém rozhlase Radiožurnál, je specialistka na Afriku a blízký východ. O svých cestách napsala řadu knih.
Novinářka a spisovatelka Pavla Jazairiová pracovala v Českém rozhlase Radiožurnál, je specialistka na Afriku a blízký východ. O svých cestách napsala řadu knih. Letos v květnu jí vyšla vzpomínková kniha Před obzorem, nejen o ní povyprávěla na besedě v Domě knihy. 

Přesuňme se na začátek knihy, kde zjistíme, že jste se narodila ve Francii. Jste nějakým způsobem Francií ovlivněna, i když ve Francii kořeny nemáte?

No tak mám i nemám. Můj otec byl Holanďan, moje matka z Moravy a ve Francii jsem se skutečně narodila čistě náhodou, protože jsem se narodila 5. března roku 1945, několik dní poté, co byl zbombardován most přes Rýn. Moji rodiče utíkali do Francie a den poté, co přešli ten most, tak byl zbombardován. Matka dokončila vysokou školu ve Francii a jelikož neměla francouzskou maturitu, byla vnímána jako cizinka a měla to dost těžké. Já jsem bývala často u babičky, takže jsme jezdili mezi Prahou a Francií a já jsem tam chodila také do školy, a tím pádem jsem se naučila také francouzsky.

Jak jste si rozuměla s učiteli? Píšete, že jste byla dost svérázná nejen názorově, ale třeba i stylem oblékání.
Ve Francii byla ta škola zajímavá, protože děti ve školách byli velmi orientované na humanistické obory. Hodně jsme se učili literaturu a na matematiku nebyl kladen takový důraz. Já jsem v žádné zemi nedokončila ani jeden ročník, takže to bylo docela divoké. V patnácti letech se maminka rozhodla, že je doma v Čechách. Takže to pro mě bylo poměrně drsné, protože Francie je země hodně svobodná a tady se na mě dívali jako na cizokrajného ptáka.

Určitě jste měla úspěchy u mužů...

Neměla.

Každopádně ve 21 letech jste se provdala za Iráčana. Jak k tomu došlo?
My jsme spolu pracovali v rozhlase. Uměla jsem dobře francouzsky a v rozhlase zrovna hledali sekretářku. Tam jsem se dostala a měla jsem tam velmi osvíceného šéfa, který časem zjistil, že jsem jako sekretářka nepoužitelná, ale že bych mohla pracovat jako redaktorka. Pustli mě do ulic, kde jsem se osvědčila.

Během svých pracovních pobytů jste často spávala na ambasádách. Jaké to je spát na ambasádě?

Když jsem spala na ambasádě, tak to bylo proto, že jsem spala někde v Africe nebo Íránu. Také mám velice dobrou vzpomínku, když jsem bydlela na ambasádě v Johannesburgu v Jižní Africe. Tamní konzul mě velice inspiroval, sponzoroval totiž dítě přes katolickou charitu. Když jsem šla jednou zaplatit ten příspěvek za něj, tak jsem si tam také vybrala dítě. Sponzorovala jsem holčičku v Indii a taky jsem o tom hodně psala.

Dotazy účastníků besedy

Zkusila byste ze svého pohledu vysvětlit, jak se to má s islámem a arabským světem? Jedni říkají, ať je tady přijmeme, druzí tvrdí, že toto není možné.

Ti lidé, kteří přicházejí, nejsou zdaleka ti nejchudší. Stojí to hodně peněz, aby vůbec člověk mohl takovouto cestu absolvovat. I ti, co jsou na těch kocábkách, musí za tu cestu zaplatit. Teď udělám malou odbočku. Když jsem byla mladá, cestoval jsem po Africe a za velmi málo peněz. Potkávala jsem mnoho velmi obyčejných lidí, a také hodně uprchlíků, kteří utíkali z místa, kde žili, ale kde neměli absolutně žádnou perspektivu, že by mohli vydělat více, než projedí. Ti lidé, kteří zde cestují, doufají, že zde najdou práci a chtějí žít jako my.

Já jsem byla nedávno v Budapešti i Londýně. Řekněme, že určitá část těchto lidí najde práci, ale co ten zbytek, který neumí ani jazyk a zároveň zde pro ně ani není práce?
Oni budou mít práci, protože oni by dělali i to, co naši lidé dělat nechtějí. Například Izrael pořádal za dobu své existence několik přistěhovaleckých vln. Jenže oni to zvládli velice chytře, dali těm lidem něco málo na začátek a motivovali je, aby si našli práci. Lidé museli jíst, museli bydlet. Když se rozvine stavební průmysl, tak se rozvine všechno a ta ekonomika se rozpumpuje.

Říkala jste, že si muslimové pomáhají jako rodiny. Mě by zajímalo, proč ty uprchlíky mezi sebe nevezmou státy jako Saúdská Arábie, Kuvajt nebo Spojené Arabské Emiráty?

Protože jsou to bohatí parchanti. Hnusní. Čím je člověk bohatší, tím je lakomější.

Čím si vysvětlujete, že vznikl ten velice agresivní Islámský stát?

To je strašně komplikovaná otázka, která vyžaduje velice dlouhý výklad. Když si vezmete například nějakého kluka, který nemá žádnou budoucnost a budete ho držet v nějaké situaci, je to podobné, jako byste drželi psa v kleci a nedáte mu nažrat. On vás ve chvíli, kdy ho pustíte, pokouše. A to jsou ti lidé, kterým byla vzaná důstojnost i budoucnost. Takto tam vzniká ta kriminalita. A těch lidí je bohužel stále více, on už je to v podstatě stát. Kriminální stát, který žije z kradené ropy, z únosů, z výkupného, z prodeje památek či z drog. Dnes již mají své školy, nemocnice i dopravu.

Kolik by podle Vás absorbovala Evropa těchto uprchlíků?
Tak to já nevím, nejsem ekonom. Myslím si, že kdybychom měli být konstruktivní, mělo by se to zmapovat ekonomicky.

Necítíte někdy obrovskou beznaděj z toho, že lidé tady nejsou schopni pochopit to, že ti lidé skutečně trpí?
Samozřejmě s cizinci přichází dobré i zlé. Skutečně nechci, aby vedle mě vznikla mešita. Já osobně bych ani nechtěla, aby tady tito lidé zůstali a oni sami tady ani zůstávat nechtějí.

Besedu moderoval: Filip Šimeček
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština
Před obzorem
Čeština

Před obzorem

3.0 1
199 163
Vyprodáno
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Židovští podnikatelé zanechali v českých zemích nesmazatelnou stopu. O jejich vlivu, vizích, inovacích i o jejich krutém konci, jsme si povídali s autorem knihy Podnikání pod Davidovou hvězdou Pavlem Kosatíkem.
Básnířka Kateřina Pokorná, známá především pod pseudonymem Svojost, je novou vycházející hvězdou na poli české poezie. Svou osobitou tvorbou, kterou sdílí prostřednictvím videí na Instragramu, oslovila tisíce lidí. V rozhovoru jsme si povídali nejen o její sbírce Millennials, ale také o „svojosti“ a jejím tvůrčím světě.
„Bůh odpouští i těm nejhorším. Stačí se pomodlit.“ – citace z knihy, str. 114 –