Petr Ludwig je český publicista a autor knihy Konec prokrastinace. Narodil se v Pardubicích, po absolvování gymnázia v Pardubicích vystudoval Fakultu informačních technologií VUT v Brně, při studiu založil společnost LifeWeb, která se později přejmenovala na GrowJOB institute. Současně studoval i na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Zabývá "bořením mýtů a polopravd v oblasti osobního rozvoje".
Aplikuje aktuální teoretické vědecké poznatky do běžného praktického života. Píše články, konzultuje a přednáší pro veřejnost. V současné době se nejvíce zaměřuje na téma prokrastinace. V roce 2013 mu vyšla kniha Konec prokrastinace.
Aplikuje aktuální teoretické vědecké poznatky do běžného praktického života. Píše články, konzultuje a přednáší pro veřejnost. V současné době se nejvíce zaměřuje na téma prokrastinace. V roce 2013 mu vyšla kniha Konec prokrastinace.
Co to vlastně znamená, když se řekne prokrastinace?
Slovo prokrastinace pochází z latiny a znamená to chorobné odkládání úkolů a povinností. To slovo není nové, najdete ho napříč historii. Akorát tomu nahrává doba, ve které momentálně žijeme. Co lze vlastně za prokrastinaci považovat? Když si třeba zajdu s přáteli na pivo, když mám psát nějakou seminární práci?
To je hodně dobrý dotaz. Slovo prokrastinace by se nemělo zaměňovat s odpočinkem. Když člověk odpočívá, energie se obnovuje, a když člověk prokrastinuje, tak se tím ještě více vyčerpá. Prokrastinace je, když například studenti místo učení raději uklízejí pokoj. Nebo když lidé ráno odkládají budík.
Lidé dnes často ztrácí smysl života. V čem ho vidíte vy osobně?
To je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou my řešíme s našimi klienty. Studie ukazují, že jedna z příčin deprese je to, že lidé nevidí smysl v tom, co dělají. Tím je zaviněna drtivá většina depresí. V době válek bylo méně depresí, protože lidé ten smysl života měli vyřešený externě, zaopatřit rodinu, přežít. Ale rodíme se v době hojnosti, máme co jíst, máme kde bydlet. Lidé mají mnohdy všechno, ale něco jim v tom životě chybí. Je potřeba si uvědomit, že život je konečný. Často si nevážíme času. Hodnota času je základ k tomu, abychom vzali život do vlastních rukou. Musíme žít podle vnitřní motivace.
Čím více jde člověk vlastní cestou, tím to má složitější v tom životě. Možná je přirozené, že si ti lidé nechtějí dělat problémy a radši jsou tou vyšlapanou cestou.
K tomu, aby člověk prožil smysluplně život, je potřeba vystoupit z toho stáda. Lidé, kteří jsou negativní, tak se často ani nepokusí něco udělat. Když to člověk zkusí, tak se cítí lépe, i když selže. Alespoň ví, že to zkusil. Když dělali rozhovory s lidmi na sklonku života a ptali se jich, čeho v životě nejvíce litují, studie ukázala jednu věc. Nelitují toho, co udělali, ale toho, co neudělali. Litují těch promarněných příležitostí.
Řada odborníků na osobní rozvoj radí lidem, aby v případě problému třeba meditovali. Co si o tom myslíte vy?
Pro spoustu lidí je meditace jakýsi útěk od reality. Meditace je dobrá k relaxaci a odpočinku. Například zhluboka dýchat a počítat od třiceti do jedné. Na stres dobré, na únik od života ne.
V knize mě zaujala křeččí a sloní analogie. Dokázal byste to nějak popsat a vysvětlit v praxi, jak to funguje?
Já bych začal tím křečkem. Dělali výzkum s hlodavci a toho křečka dali do akvária bez vody a přikryli ho skleněným víkem. První den se snažil vyskočit a hlavou narážel do skleněného víka. Druhý den skákal méně, třetí ještě méně. Po pár dnech to víko sundali a ten křeček už se nikdy nepokusil vyskočit. Získal naučenou bezmoc, což potkává i nás lidi. Párkrát něco zkusíme, když to nejde, tak už se o to dále nepokoušíme. Na sloních farmách najdete slony přivázané tenkým provázkem. Oni vám řeknou, že tím tenkým provázkem přivázali ještě slůně, které se přesvědčilo o tom, že provázek nejde utrhnout. Poté vyrostlo v ohromného slona a už se o to nikdy nepokusilo, protože získalo tu naučenou bezmoc. Je to taková ta rezignovanost.
Ta naučená bezmoc může být i pozitivní. Když máme třeba nějaký ekonomický systém, který nefunguje a končí nějakou tragédií, lidé třeba po letech zkusí třeba nějaký alternativní. Dá se to takto vzít?
Kdyby lidé měli naučenou bezmoc, tak to tak nechají být. Právě ten optimista to zkusí ještě jednou, pesimista ne.
Další pojem je tzv. buzer lístek. Jaké jsou nejčastější zlozvyky?
Buzer lístek je spíše seznam pozitivních návyků, které by člověk chtěl dělat. Je to tabulka, kde si člověk stanoví, co by chtěl dělat. Když si člověk stanoví návyky, které chce dělat, pak je to velice účinné. Nejprve si člověk stanoví návyky, kterým se chce věnovat a které mu nedělají téměř žádny problém.
Zkuste být konkrétní.
V buzer lístku by nemělo být: chci běhat 3 kilometry denně, protože to je velké sousto. Mělo by tam být třeba: jít běhat 100 metrů nebo obléct se do sportovního, jít před barák a klidně zpátky. Najít tam to opakování a tímto způsobem si člověk vytrénuje vůli. Tímto způsobem se dokáže vytrénovat každý.
Je optimismus a pesimismus vrozený nebo je dán výchovou?
To zkoumali u jednovaječných dvojčat a zjistili, že to není vrozené, ale je to dáno právě výchovou. To dítě chování okoukává většinou od maminky.
Besedu moderoval: Filip Šimeček