Klasické a čtenářsky velmi úspěšné dílo nizozemského historika Johana Huizingy (1872–1945) je široce pojatým portrétem života v Burgundsku, severní Francii a Nizozemí 14. a 15. století. Doba přelomu, v níž se o slovo začínají hlásit nové, renesanční formy, je bohatá na témata a obrazy, jejichž pestrosti autor s chutí využívá. Vedle forem a idejí uměleckých a náboženských zachycuje ideál rytířství, formy lásky, učení mystiků a každodenní život středověkého člověka. Ideální a reálné je tu často v napětí, oba póly jsou však u Huizingy vždy napájeny tímtéž duchem sklonku středověku: vášní, která je velmi živočišná a často velmi bizarní.