Příběh dvou měst, historický román z období Velké francouzské revoluce, vrcholné dílo z pera anglického romanopisce Charlese Dickense, právem zaujímá pozici třetí nejčtenější knihy všech dob, oslovující svojí hloubkou, po více jak sto padesát let, každou generaci lidí – i tu dnešní. Sice již není vidu po „madame La Guillotine“, žertovné holičce, přesto zůstává charakteristika postav, osudů a doby stejně aktuální, neboť otroctví, v nejširším slova smyslu, pojistilo se jen svojí „střední třídou“, aby onen očividný zápas a nesoulad života, kdo s koho, měnící za doby Revoluce francouzské ulice v potoky krve, již neplál tak zjevně a neohrozil tak zlehka samého Molocha. Zrelativizovaly se ideje a s lidmi se vyplatilo hrát více psychologicky – jako s ovcemi (historie, ó, ty matko moudrosti!), aby si šli společně, ruku v ruce po krku – jeden vedle druhého, za příslib lepšího žvance u stolů svých novodobých „markýzů“, ve svém dobrovolném otroctví, slepotě a pýše. Přesto vnitřní trýzeň, „nemoc k smrti“, zastřená sebevětší citovou sterilitou, doutná v lidských srdcích, vepisuje se do jejich vrásek a probouzí z frustrace temného démona