Název knihy Citové pouto i její podtitul Teorie attachmentu v partnerských vztazích působí trochu tajemně. Mnohým se dnes při slově attachment vybaví spíše příloha k e-mailu. O co se vlastně jedná?
To máte pravdu, slovo attachment se používá v mnoha významech. V oblasti psychologie se attachment obvykle překládá jako vztahová vazba, citové pouto, přilnutí či připoutání, ale pravda je, že žádná z těchto českých alternativ se tak úplně nevžila, a tak se stále setkáváme i s původním anglickým názvem. Ale ať už použijeme jakýkoli termín, vždy budeme mít na mysli skutečnost, že není lhostejné, jakým způsobem rodiče pečují o své děti v prvních dnech, týdnech a měsících po jejich narození. Kvalita rané péče ovlivní dítě po celý zbytek jeho života, a to včetně kvality jeho budoucích partnerských vztahů. Dostatečně dobrá péče rodičů umožňuje dítěti, aby se vnímalo jako dobré a láskyhodné, toužilo po společnosti ostatních lidí a umělo se těšit z jejich blízkosti, tj. vyvine se u něj jistý typ citového pouta; pokud tomu tak není, u dítěte se vytvoří některý ze tří typů nejistého citového pouta.
Jak se projevuje typ citového pouta v partnerských vztazích?
Jedněmi z prvních, kteří se souvislostí mezi typem attachmentu v dětství a kvalitou partnerského vztahu v dospělosti zabývali, byli Cindy Hazanová a Philip Shaver. Na konci 80. let minulého století publikovali tzv. „kvíz lásky“, ve kterém požádali dobrovolníky, aby vybrali jeden ze tří výroků, který nejlépe vystihuje jejich pocity a postoje v partnerských vztazích. Tyto výroky odpovídaly různým typům citového pouta a zněly následovně:
• Nemám problém s blízkostí ve vztazích. Rád přijímám podporu svého partnera a nevadí mi, že i on potřebuje mě. Nemám velké obavy z toho, že mě můj partner opustí a neděsí mě jeho přílišná blízkost.
• Přílišná blízkost druhých je mi nepříjemná. Mám problém jim plně důvěřovat a nemám rád pocit, že jsem na někom závislý. Znepokojuje mě, pokud se mi můj partner příliš přiblíží. Moji partneři obvykle touží po větší intimitě, než jaká je mi příjemná.
• Druzí obvykle nestojí o takovou blízkost, jakou bych si přál. Často mě trápí obavy, že mě můj partner dost nemiluje a mohl by mě opustit. To, že toužím po úplném splynutí, některé lidi děsí. Ve svých dalších výzkumech pak autoři prokázali souvislost mezi typem attachmentu v dětství a postoji k partnerským vztahům v dospělosti.
To nezní moc povzbudivě. Znamená to tedy, že naše minulost určuje naši budoucnost a my s tím už nic nenaděláme?
Naštěstí tomu tak není. Typ attachmentu není daný jednou provždy, lze jej změnit. Pokud lidé v dospělosti porozumí tomu, že právě jejich typ citového pouta negativně ovlivňuje jejich život, mohou se pokusit to změnit, ať již sami či s pomocí terapeuta. Kniha Citové pouto jim bude na této cestě neocenitelným pomocníkem. Naučí je rozpoznat vlastní typ citového pouta, určit typ attachmentu u partnera a dá jim praktické návody na to, jak dělat věci jinak a lépe. Vzhledem k tomu, že párové poradenství založené na teorii attachmentu, běžně dostupné v západních zemích, je u nás dosud v počátcích, může být tato kniha zajímavá i pro odbornou veřejnost.
Znamená to tedy, že teorie attachmentu není dosud v běžném povědomí laické i odborné veřejnosti?
To nelze říci, pravda ale je, že znalost teorie attachmentu ještě není zcela běžná. Jistě to souvisí i s tím, že sama tato teorie není až tak stará. Její počátky spadají do 60.–70. let minulého století a jsou spojeny se jménem Johna Bowlbyho. John Bowlby svými výzkumy prokázal, že dítě potřebuje pro svůj harmonický, fyzický i psychický vývoj blízké citové pouto s jednou stálou vztahovou osobou. Tato osoba se pro ně stává bezpečnou základnou, na kterou se dítě může kdykoli obrátit; nabízí dítěti tělesnou a citovou blízkost, uklidňuje jej ve chvílích strachu a nejistoty, dodává mu sílu a touhu zkoumat okolní svět. Bowlby se domníval, že schopnost „být ve vztahu“ zvyšovala z evolučního pohledu naši šanci na přežití. Lidé, kteří v dávných dobách spoléhali jen sami na sebe a neměli nikoho, kdo by je ochránil, měli menší šanci přežít. Naopak ti, kteří měli svou blízkou a bezpečnou vztahovou osobu, měli i větší naději zůstat naživu, a svou schopnost vytvářet blízké vztahy pak předali i svým potomkům. Potřeba vytvářet blízké vztahy byla natolik důležitá, že ovlivnila i stavbu našich mozků; vyvinulo se tzv. „vztahové centrum“ zodpovědné za utváření a řízení našeho spojení s osobami, ke kterým nás váže citové pouto.
Znamená to tedy, že teorie attachmentu je stará cca 60 let, jaké pohledy na výchovu převažovaly na počátku minulého století?
Názory na výchovu se v průběhu generací mění. Na počátku minulého století věřili lidé
tomu, že jejich děti budou šťastnější, budou-li ponechány samy sobě a naučí se zvládat své emoce bez pomoci dospělých. Panovalo všeobecné přesvědčení, že mezi rodiči a dětmi by měl být zachováván náležitý odstup a fyzickými projevy náklonnosti by se mělo šetřit. Ve 20. letech minulého století byla velmi oblíbená kniha Johna Broaduse Watsona „Psychologická péče o kojence a malé děti“. Tato kniha varovala před nebezpečím „nadměrné mateřské lásky“. Autor ji věnoval „první matce, která vychová spokojené dítě“, tj. dítě zcela samostatné a soběstačné, schopné přizpůsobit se a samo si řešit své problémy, nebojácné a plačící jen v případě fyzického zranění, schopné soustředit se na hru i na práci, nezávislé na konkrétním člověku či místě. Z dnešního pohledu bychom takové dítě diagnostikovali jako dítě s poruchou attachmentu.
Zajímalo by mě, zda jsou poruchy attachmentu vázané na tzv. „západní kulturu“, či zda se projevují i v jiných kulturách. Existují takové výzkumy?
Po roce 2000 se objevuje řada mezikulturních studií vztahové vazby. Autoři těchto studií se všeobecně shodují v tom, že základní typy vztahové vazby najdeme ve všech kulturách, i když určité dílčí prvky závisí na místních kulturních zvyklostech; tyto rozdíly však nejsou statisticky významné. Lze tedy říci, že attachment je mezinárodní.
Překvapilo mě, že jste se podílela na překladu knihy, ač sama nejste profesí překladatelka. Jak k tomu došlo?
Ano, máte pravdu, jsem profesí psycholog. Nicméně kniha Citové pouto stojí právě na pomezí populárně naučné a odborné literatury, a i když nejde o žádné vědecké pojednání, ale o velmi čtivou knihu plnou příběhů a příkladů z praxe, je znalost teorie attachmentu, ze které vychází, nutností.
Znamená to tedy, že se ve své praxi zabýváte teorií attachmentu?
Jako psycholog a terapeut pracuji metodou rodinné terapie poruch attachmentu, především v oblasti náhradní rodinné péče, to je u dětí, které prošly zanedbáváním, týráním či zneužíváním a učí se nyní životu v bezpečí s důvěryhodnými lidmi.
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
