A všichni mlčeli je příběh z druhé poloviny dvacátého století a odehrává se ve Francii – čili poměrně nedávno a v poměrně hodně vyspělé zemi. Jenže na tohle se u takových případů nehraje. Narušení jedinci se mohou skrývat kdekoli a kdykoli nezávisle na svém postavení ve společnosti.
Malá Lydia a její dva sourozenci – bratr a sestra – už sami o sobě neměli jednoduchý začátek života. Ale to, co následovalo, se absolutně vymyká všemu, co se dá odpustit. V útlém věku se všichni sourozenci ocitají v péči otce a jeho družky. Jak se Lydia později dozvídá, nejedná se o jejího biologického otce (padá mi ze srdce aspoň miniaturní kámen). Její macecha ji z nějakého důvodu od začátku nesnáší. Rivalita vůči bezbrannému dítěti vyústí po předchozím četném ponižování a dalším týrání v to, že macecha Lydii ponoří do vany s vařicí vodou. V dalších měsících Lydie absolvuje v různých nemocnicích léčení, otec je jí stále nablízku, aby ze sebe mohl dělat chudáka a prezentovat tuhle událost jako nehodu, což mu vychází. Zdravotní stav Lydie je hodně závažný, léčba trvá dlouho a tyhle rány se už nezhojí nikdy… A k nim následně přibydou i další – na duši. Po měsících fyzické bolesti si otec Lydii může odvézt domů, kde ji opatruje nezdravým způsobem, začne ji fotit nahou, osahávat… a znásilňovat. Z čehož neustoupí desítky let. Lydie je podle všeho duševně zaostalá a nedokáže vyhodnotit některé situace tak, jak by je zhodnotil někdo jiný, zejména když už je pak dospělá. Pokusí se sice o útěk, ale nevyjde to. A tak je jediným únikem to, až otec – Lydiinými slovy starý – naposledy vydechne.
Pro čtenáře může být velmi těžké, aby zpracoval tento příběh. Nejen opakované násilí na dětech a dospívajících ženách. Ale také nepochopitelný přístup policie či jiných orgánů. Lydia přece nerodila sama doma. Proč nikdo nevěnoval více prostoru tomu, co říká, jak žije a jak vypadá? A proto název A všichni mlčeli. Nikdo se déle a podrobněji nepozastavil nad tím, že tady existuje tahle rodinka s perverzními rodiči. Výpověď této ženy čtenáře zarazí hluboko do křesla.
Má tenhle životní příběh šťastný konec? Nevím. Je pro mě nepochopitelný od začátku do konce. Je to otřesné. Je to detailní. Je to silné. Přečtěte si to. Protože jestli hledáte literaturu, která ve vás nechá zážitek a pocity, o nichž musíte přemýšlet, pak je tohle ta kniha. Vypravěčkou je samotná Lydia Gouardo, o to víc je vnímání sledu jejího života silnější.
Recenzentka Radka
