Měla jsem pocit, že nečtu knihu, ale že s paní Radkou sedíme u kávy a povídáme si o nesnadném údělu žen, a to nejen v devatenáctém století, na které román odkazuje. Čokoládová krev má své hrdiny, ale ti nejsou pro román primárně tím nejdůležitějším. Jejich role tkví v tom poukázat na konkrétních historicky doložitelných osobnostech osudy tehdejší celé generace. Moc mě potěšilo, že byla vybrána i Božena Němcová. V zásadě je pro mne prototypem ženy-bojovnice. Její životopis je neskutečným proudem emocí. V celé její osobě se bije silná touha zbořit přihlouplé zažité konvence a role určené katolickou církví, chce být svobodná, volná a mít na výběr, tak jako muži! On samotný pohled na ženy, jež jsou, dle mužské logiky, méněcennými bytostmi, je trestuhodný a v mnoha ohledech se vlastně za celá století nezměnil. Jejich místo je v domácnosti, u plotny, s dětmi pod sukní. Nikdo nestojí o jejich názory. Vůči muži stojí vždy v podřadné roli. ONI jsou pány… Chtěla bych říct, že je tohle vnímání už dávno pryč, ale v kolika zemích světa nemá ženské pokolení žádná nebo alespoň omezená práva? Kolikrát je role ženy v určité profesi zesměšňována? Kolikrát je na ni pohlíženo spatra jen proto, že nemá koule mezi nohama?
„Nemá cenu bojovat s předsudky. Převalují se lidem v podvědomí a přežívají z generace na generaci.“ – citace z knihy, str. 74 –
Jazykově se jedná o naprosto mistrovské dílo a je potřeba mu věnovat dostatečnou pozornost a energii. Bavila mě až neskutečná provázanost s dnešní dobou. Jak se vlastně nic za ta léta nezměnilo. Stále opakujeme stejné chyby, generaci za generací, a nejsme schopni se z chyb našich předchůdců poučit. Můžeme si za to vlastně sami, svou nedbalostí a nepozorností.
„Svět je krásný. Člověk je plevel.“ – citace z knihy, str. 139 –
Marnivost, upjatost, netolerance, zlomyslnost, touha někoho ovládat, ale i vlastnit – to jsou hlavní pilíře každé společnosti, co světem člověk bloudí. Autorka jednotlivé příběhy a události doby vměstnala do kupé jednoho společného divokého vlaku, který se řítí nezadržitelně dál. Jeho rychlost se zvyšuje a nabaluje na sebe snad ještě víc negativ, než když vyjel z počáteční stanice. Ještě dlouho mi bude v hlavě znít “tak, tak. Vlak jede, jede vlak“. Za zmínku stojí rovněž zvláštní ořízka, která vznikla jako výraz respektu k literatuře a těm, kteří dříve psali rukou na nesourodé svazky vzácného a drahého papíru.
Za mne ohromný klobouk dolů, klaním se až k zemi. Tohle napsat a dát dohromady, to muselo dát hodně práce, a jít s „výsledkem“, tedy s pomyslnou kůží na trh, muselo chtít také kus odvahy, protože, co si budeme, přečte si to jeden šovinista a už bude oheň na střeše. Jsem však v klidu, žádný šovinistický buran nemá na to, aby tohle dílo přečetl, natož pochopil.
Autor: Denisa Šimíčková
