Kniha Dívky, které přežily Sibiř je výpovědí deseti takových žen, které byly za druhé světové války nedobrovolně zavlečeny do nehostinné přírody divoké Sibiře. Zde čelily nejen nepřízni počasí v podobě těžko představitelných mrazů, ale zejména ukrutnému hladu, všelijakým nemocem, tvrdé práci, bití a ponižování. V zásadě i kdokoli ze spoluvězňů mohl být životu nebezpečný. Touha po přežití mění člověka v bestii.

Všechny hovořící ženy však mají společné ještě něco – ani jedna nikdy neztratila naději v návrat domů ke svým milovaným.

Postupným vyprávěním o dětství, životě na rodných vsích s početnou rodinou, se nám Janina, Stefania, Danuta, Alina, Natalia a další hovořící, stávají čím dál bližší. Do každičkého povídání jsem se jako by vcítila, možná to bylo způsobeno právě tím, že šlo o mladé dívky teprve v rozpuku života.

Jak vypadal život v takovém sibiřském lágru, kde některé z žen strávily i předlouhé desítky let? Odpovědi, často opravdu brutální, najdete právě v této knize. 

„Když má člověk skutečný hlad, začíná připomínat zvíře. Všechny myšlenky a činnosti se soustředí jen na jedno – na jídlo.“

– citace z knihy, str. 9 –

Jde o opravdu silné čtení vyvěrající z nitra přeživších. Je o nezdolné síle vytrvat peklo s vidinou budoucnosti – jakékoli, protože cokoli musí být lepší než to, co zažívaly tyto ženy v kolchozech a dolech v dalekém kraji Sovětského svazu. Smrt ve vyhnanství totiž číhala na každém kroku.

Rudou armádou bylo takto odvlečeno několik set tisíc polských, ale i pobaltských žen poté, co území připadlo bolševikům na základě uzavření paktu mezi Němci a Sověty. Těžko soudit, zda by německé peklo bylo pro ně ještě horším. Co do nelidské krutosti páchané na svých nevinných a často zcela bezbranných obětech, si obě národnosti okupantů mohou směle podat ruce.

Dnešní člověk si už jen těžko představí, že toto vše se jinému člověku dělo, že dotyčný to navíc vše přežil a žil pak šťastně. Naprosto nepředstavitelné. I proto je potřeba tyto příběhy připomínat, nadále otevírat, zejména mládeži, která je soudobou společností příšerně zhýčkaná.

Kniha je doprovázená fotografiemi ze života žen, u kterých jsem si povšimla jedné zásadní věci, všechny byly krásou naprosto odzbrojující a na fotografa se usmívají, i potom všem, co zažily... Nebo možná právě proto!

Autor: Denisa Šimíčková