„Vždycky chvíli trvá, než některým dojde, že mít se dobře na úkor druhého prostě není dlouhodobě možné.“ – citace z knihy, str. 51
Přečtěte si, jak to chodívalo v 50. letech minulého století a možná vám to bude jasnější. A nebo taky ne, protože v té době dávalo smysl jen zanedbatelné množství situací. Přesně to se málem „poštěstilo“ Františkovi z nového románu Dozorce české autorky Elišky Pernické, která líčí osud nejen tohoto uvědomělého občana a jeho drahé manželky, ale také třídní rozvracečky Kristýny. Román vychází u nakladatelství Epocha.
František mi přišel v podstatě jako milý a hodný člověk. Bohužel byl ale podpantoflák jako hrom, a tak plnil vůli své ženy bez většího zaváhání. Těžko vzdoroval jí, nemůžeme proto čekat, že bude vzdorovat režimu, navíc totalitnímu.
Ač mu pohovor na soudcovskou židli nevyšel z důvodu poměrně zábavných, i přesto mění zaměstnání a dostává se do ženské věznice. Nejprve jako vyšetřovatel, později, když zjistí, že výslechové metody mu nedělají dobře, se nechá dobrovolně přeložit na pozici bachaře.
Co mě zprvu pobavilo (právě zmíněný pohovor u zkoušející komise) se v cuku letu změnilo na pocit zoufalství. Popisy vyšetřovacích praktik a násilného chování některých dozorců mě nejen zvedly ze židle, ale dokázaly mi i obrátit žaludek. A nějak podobně na tom byl i František. Všechny jeho myšlenky obalila úzkost s hrůznou vidinou toho, co se po něm vlastně chce v rámci náplně práce. Cílem bylo ne zjistit pravdu, ale dotyčného co nejvíce psychicky i fyzicky zdeptat. Zlomit jej, udělat ho poddajným!
„Někdy jen stačí správně lhát.“ – citace z knihy, str. 49 –
Vězněná Kristýnka byla věčná optimistka. Svým přístupem působila mezi ostatními vězeňkyněmi jako svěží vánek. I jako vězněná stále věřila v lidské dobro. Přežít tohle peklo, prošpikované plíživým napětím a všeprostupující tísní, jí pomáhalo nejen pozitivní myšlení, ale hlavně vzpomínky na dcerku.
„Nevěřil bys, co všechno člověk vydrží a zvlášť taková žena, která si za něčím jde.“ – citace z knihy, str. 139 –
Františkovi se postupem času otevírají oči. Začíná pochybovat o ideálech, které strana hlásá, chápe, že nejsou zase tak čestní, jak se tváří. Proto se alespoň snaží svým svěřenkyním udělat pobyt v lágru o něco více snesitelnějším. Budiž mu to ke cti.
Kniha Dozorce přináší pohled na děsivou dobu, kdy měli navrch bezmozci a bezpáteřní ludry, dobu, kdy vykonstruovaná lež měla větší váhu než zřejmá pravda, která se však v tu chvíli nehodila „do krámu“. U poslední kapitoly se mi svíralo hrdlo a slzy mi volně kanuly po tváři…
Autor: Denisa Šimíčková
