Tuto recenzi bych chtěl začít poněkud nezvykle, totiž dvěma krátkými úvahami:
1. Svržení atomové bomby na Hirošimu (a následně též na Nagasaki) bylo válečným zločinem, který si zaslouží jednoznačné odsouzení. Hrůzná smrt desetitisíců nevinných lidí včetně žen a dětí, zaživa upálených v nepředstavitelném žáru termonukleárního výbuchu, se nedá ničím omluvit a navždy zůstane hanbou americké armády i národa. Navíc ti, kdo tu hrůzu přežili, si následky svých zranění nesli často po celý zbytek života. Hirošima se právem stala synonymem krutosti a pohrdání lidskými životy a zároveň výstražným mementem pro budoucnost – k podobnému masakru bezbranných civilistů již nesmí nikdy dojít!
2. Japonsko zahájilo agresivní válku v Tichomoří (Pearl Harbor) a jeho vojáci smutně prosluli bestialitou vůči zajatcům i civilnímu obyvatelstvu na dobytých územích. Vražedné běsnění v Číně, Hongkongu, na Filipínách, Borneu a vůbec všude, kam Japonci vkročili, dodnes rezonuje v myslích tamějších lidí. Zvrácený tzv. „válečný kodex cti“ (bušidó), podle nějž všichni, kdo nepadli v boji a nechali se zajmout, ztráceli veškerá lidská práva, vedl k systematickému mučení a zabíjení amerických zajatců, na nichž byly navíc prováděny nelidské pseudolékařské experimenty. Militarizace japonské společnosti dosáhla obludných rozměrů, když v čele vlády stanul brutální fanatik Hideki Tódžó (popraven v r. 1948 za válečné zločiny). Poté, co se karta obrátila a bylo jasné, že Říše vycházejícího slunce bude poražena, bojovali Japonci zuřivě dál, takže použití atomových zbraní se ukázalo být jedinou možností, jak je přimět ke kapitulaci.
Dá se říct, že oba tyto názory na bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými zbraněmi mají svým způsobem pravdu. Otázek, spojených s touto problematikou, je obrovské množství, jedna je ale zcela zásadní: Kolik vojáků a civilistů by zahynulo, kdyby Japonsko (podobně jako hitlerovské Německo) válčilo až do úplného konce? Šlo by patrně o milióny životů...
Americký autor John Hersey se ve své knize s prostým, ale všeříkajícím názvem Hirošima zaměřil na svědectví šesti lidí, kteří vzpomínají na to, co dělali a kde se nacházeli v okamžiku exploze. Jak známo, atomová bomba vybuchla nad Hirošimou 6. srpna 1945 v 8:15 místního času a zabila sedmdesát (podle některých údajů dokonce sto) tisíc lidí. Ti si samozřejmě vzali své vzpomínky na hrůzný moment zkázy do hrobu, příznačné je ovšem to, že ani většina přeživších nebyla schopna racionálně popsat, co se vlastně stalo. A není se co divit, vždyť takovouto děsivou zkušenost udělalo lidstvo ve svých dějinách poprvé! „Utrhl se kus slunce a zřítil se na nás“ – touto skoro poetickou paralelou si třeba vypomohl jeden z protagonistů knihy a k tomu není opravdu co dodat...
Kniha Hirošima byla napsána v roce 1946. O několik desítek let později (1985) se John Hersey rozhodl, že zmíněnou šestici svědků vyzpovídá ještě jednou. Dozvídáme se tak, jakými cestami se jejich životy ubíraly po onom osudovém datu 6. 8. 1945 a je to vskutku napínavé i dojemné čtení.
75 let od ukončení války – tak se jmenuje edice, v níž nakladatelství Leda vydává knihy, vztahující se k tomuto tématu. Mohu z vlastní zkušenosti říct, že všechny stojí za přečtení. Tedy včetně Hirošimy!
Autor: Jan Hofírek
