„Když člověk cítí strach, má chuť se mu vzepřít, bojovat, zachránit se. Ale beznaděj je mnohem horší, ta paralyzuje.“ – citace z knihy, str. 179 –

Valašsko a beskydské pohoří patří mezi nejkrásnější části naší republiky. Valaši jsou známí pro svou veselou, houževnatou a pracovitou povahu. Jsem pyšná na to, že polovina mne samé je po mamince valašská. Prázdniny v dětství a dospívání jsem trávila v podhůří Beskyd u svých prarodičů, dříčů, kteří si nikdy na nic nestěžovali, a nadšených horalů. Všechnu tu lásku k přírodě se mi snažili předat a sama tvrdím, že se jim to z větší části opravdu povedlo. Vždyť čím to může být, že se mi, byť jen při zmínce o rodišti mojí maminky, pokaždé vykouzlí úsměv na rtech.

Moje zájmy se v pubertě měnily a já byla čím dál více zvědavá na „TU VÁLKU“. Babi o tom mluvit nechtěla, co víc, nechtěla o tom ani slyšet. Zato děda si mě o dlouhých zimních večerech brával do sklepa, kde přikládal do kotle dříví a vyprávěl mi o statečných mužích a ženách, o nesmírné krutosti německých vojáků, o vypálených vesnicích. Přitom se mu po tváři zatoulala nepatrná chlapská slza.
 

„Kdo je cizí, je podezřelý – to v horách platilo odedávna.“ – citace z knihy, str. 146 –
 

Autorka vzdává poctu všem těm, kteří se nejen nebáli obětovat svůj vlastní život, aby přispěli svým dílem k osvobození naší země od okupantů, ale i těm, kteří byli právě za jejich činy potrestáni. Sami partyzánům nemuseli ani nijak vědomě pomáhat. Stačilo, že ogar z chalupy zmizel. Všem bylo jasné, kam šel a co tam provádí. A Němci se uměli sakra dobře mstít.

Ovšem román Když přišli psi je natolik mistrovsky propracován, že se vám hlavou prožene milion myšlenek. Bylo opravdu nutné zapojit se do partyzánského odboje? Nemůžou si za svůj neblahý osud rodiny samy, když se rozhodly pomáhat? Co by se dělo, kdyby žádní partyzáni neexistovali? Jak by válka skončila? Skončila by vůbec? A jsou lidé v poválečné době opravdu těmi, za koho se vydávají? A tak dál, a tak dál...

Jako velký milovník psů, zejména rasy německého ovčáka, jsem prožívala zmínky o tom, jak tyto němé tváře využívali nacisti tím nejděsivějším způsobem – k zabíjení lidí. Jedná se o jedno z nejučenlivějších psích plemen, rychle chápajících, a navíc zcela oddaných svým pánům. Tohle mi doslova trhalo srdce. Po tomto naprosto chápu, že psí štěkot může v někom vyvolávat nesnesitelná muka.

V příběhu se prolínají osudy obyvatel jedné valašské vesnice a městečka. Přijde mi velice zajímavé, jak i sourozenci mohou být v chování a myšlení rozdílní. Jak odlišné osobnosti mohou vychovat stejní rodiče. Z některých popisovaných scén se mi obracel žaludek, z jiných jsem brečela dojetím. Míra znechucení z několikerého převlékání kabátů těch stejných osob byla sice nesmírně vysoká, ale rozhodně jsem pocítila i hluboký soucit a povzbuzení.

Závěrečná kapitola odkryla ta nejděsivější tajemství, která si v sobě lidé třeba i celoživotně nosí. Některá umíme pochopit, nad jinými nám zůstává rozum stát.
 

„Byla nová doba. Doba, ve které potvrzení s razítkem bylo důležitější než paměť.“ – citace z knihy, str. 114 –
 

Mluví se o vypálení vesnic Lidice a Ležáky, ale dlouho se mlčelo o vesnicích na Valašsku, které dopadaly stejně brutálně, a to jen pár dní před koncem války. Díky podobným románům jako je tento na ně nikdy nezapomeneme!

Autor: Denisa Šimíčková