Leonardo da Vinci je ale přece jen „jiná káva“. Jde o to, že jeho ohromující všestrannost ve spojení s fascinujícím „fortelem“ (dařilo se mu – lidově řečeno – všechno, na co sáhl) z něj dělají duchovního titána, o jehož výsadním postavení v dějinách není pochyb. Před jeho životopisci tudíž stojí zásadní problém, totiž jak s alespoň přibližnou proporcionální vyvážeností „vypíchnout“ z úchvatně mnohovrstevného příběhu renesančního velikána to, co je nejpodstatnější. Řečeno jinak – každý, kdo o něm píše, se musí rozhodnout, zda dá větší prostor Leonardovi-malíři před Leonardem-vynálezcem, upřednostní jeho optické pokusy a objevy na úkor anatomických, zohlední víc člověka, vědce nebo umělce...
Walter Isaacson si byl této potíže evidentně vědom a rozhodl se pro variantu, která se vyznačuje (aniž by to ovšem jakkoli vadilo!) jistou mírou subjektivity – Leonarda nám představuje především jako malíře, resp. objevitele inovativních metod u portrétování, jemuž se díky pochopení zákonitostí perspektivy podařilo vytvořit veledíla, nad nimiž žasli nejen jeho současníci, ale kterým se obdivujeme dodnes. Podrobný popis toho, čím je tak výjimečná Mona Lisa, jaké postupy byly uplatněny u Dámy s hranostajem či co je nejzajímavějšího na obraze Salvator Mundi – to vše na mě udělalo obrovský dojem. Celkově lze konstatovat, že Isaacson se přímo úzkostlivě snažil o to, aby „jeho“ Leonardo byl co možná nejvíce totožný s historickým „originálem“ – vidí v něm svérázného kreativce, uchváceného obrovskými výzvami své doby, přemýšlivého „podivína“ s obsedantní touhou přijít na kloub všemu, co ho nějak zaujalo, duchovní bytost, povznesenou nad všechno nízké a hrubě materialistické...
V knize zaujmou i pasáže, popisující mnohdy až úsměvné trable, které si velký umělec užil se snoby své doby. Isabella d´Este, toužící mít od něj svůj portrét a Leonardovy výmluvy, s nimiž tuto zakázku odmítal, neboť těžko mohl vznešené dámě otevřeně říct, že některé detaily na její fyziognomii (kulantně řečeno) zrovna nekorespondují s ideálem ženské krásy – u toho jsem se zasmál opravdu od srdce. Fakt, že malíř není řemeslník, musel zkousnout i zadavatel Poslední večeře – u proslulé nástěnné malby se k jeho nelibosti vždy znovu posunovaly termíny dokončení a celý spor ukončila až Leonardova pohrůžka, že tvář netrpělivého mecenáše zvěční na postavě Jidáše.
Jediná věc, která mně na knize vadila, byla autorova skoro až umanutá snaha dokázat, že Leonardo da Vinci byl homosexuál. Jestliže žijeme v době, kdy všelijaké sexuální deviace jsou nejen tolerovány, ale přímo povinně oslavovány, pak to samozřejmě může svádět k tomu, aby se i u slavných osobností minulosti pátralo po pikantnostech v jejich soukromí. To, že této tendenci podlehl i spisovatel Isaacsonova kalibru, je podle mne smutným svědectvím o stavu dnešní západní civilizace. Leonardova údajná homosexualita se na stránkách knihy opírá o tak slabé důkazy, že ji můžeme odsunout do říše bajek.
Za knihou je vidět obrovské penzum práce jejího autora, text doprovází bohatá fotografická příloha, složitost Leonardovy (nejen malířské) tvorby je „zjednodušena“ natolik, aby byla pochopitelná i lidem, kteří by se v ní za „normálních okolností“ vyznali jen stěží. Doporučit tento literární skvost pozornosti čtenářské obce je pro mne velkou ctí!
Autor: Jan Hofírek
