Alena Mornštajnová ve své nové knize otevírá velmi silné téma. Budete šokovaní, zděšení, ale knihu stejně do poslední stránky nepustíte z ruky.
Žádný jiný autor mě neumí tak rychle vtáhnout do děje svých knih jako právě Alena Mornštajnová. Přečetla jsem všechny její knihy a také u novinky Les v domě tomu nebylo jinak. Do poslední stránky knihu nedáte z ruky. A to dokonce přesto, že jsem se do čtení její nejnovější knihy pustila na svém mobilním telefonu. Dostala jsem totiž možnost přečíst si recenzní verzi v pdf souboru ještě před vydáním této knihy. A tak jsem poprvé v životě slupla vlastně svou první e-knihu.
Devadesátá léta, obyčejná vesnice, obyčejný dům. Stojí blízko lesa. Ale to přece ještě není nic výjimečného. V domě žije hlavní hrdinka se svou matkou a prarodiči. Doma ji říkají Cácoro, anebo o ní mluví jako o té holce. Má pocit, že je na světě omylem, nechtěná, tak nějak sama. Nechodí do školky, nemá žádné kamarády. Doma se často hádají. Hlavně babička s matkou.
Roky plynou. Holka roste. Už chodí do školy. Stejně s nikým nemluví. Až jednou, když změní školu. Sedí v lavici s Ester. Ta je její pravý opak. Mluví pořád a o všem. Jednou neudrží slovo, které si daly. Matka jednoho dne zmizí a nechá holku v domě. Blízko lesa. Samotnou. Babička se sice o ni starala víc než matka už předtím. Ale stejně. Jaká osobnost může vyrůst z holky, která nevyrůstá v láskyplném prostředí? Navíc je jasné, že se v domě něco stalo. Anebo pořád děje? Ale co?
I když už od poloviny knihy můžete tušit, co by mohlo být oním tajemstvím v této rodině, drsné odhalení zhruba padesát stránek před koncem knihy vás stejně rozdrtí! Najednou máte chuť knihu pustit z ruky a mrsknout s ní někam do kouta! Kéž by takové příběhy byly jen pouhou fikcí. Ale to vůbec nejděsivější na tom všem je, že nejsou!
Tato kniha ve mně bude rezonovat ještě dlouho. Najednou začnou člověku do sebe zacvakávat ty drobné detaily, kterých si při prvním čtení nevšimnete. Nepřijdou vám úplně podstatné. Nevěnujete jim takovou pozornost. Teď je vnímám jako takové volání o pomoc mezi řádky. Alena Mornštajnová opět napsala knihu, kterou jsem musela přečíst na jeden nádech a která ve mně bude doznívat ještě hodně dlouho.
Za minulostí se nedá jen tak namalovat tlustá čára. Minulost se musí ukončit. A jak bude ukončena v této knize? Jste zvědaví?
Autor: Míša Hořínková 
Drsný román z pohledu jedné obyčejné holky vyrůstající v neobyčejném domě. V domě, do jehož oken dychtivě nakukuje les. Jehličí skřípavě drápe a listí milosrdně zasypává všechny hrůzy, jež se tam dějí.
Když jsem se před časem dozvěděl, že Alena Mornštajnová chystá novou knihu, začal jsem se na ni moc těšit, neboť mám přečtena všechna její díla... Ale ne! Právě jsem sám sebe přistihl při lži! Dobře, tak tedy, mám přečteny všechny její knihy pro dospělé. Z těch dětských jsme spolu s dcerou a synem zvládli zatím jen Kapku Áju (recenze od mé manželky zde). Strašidýlko Stráša a Teribear prozatím v naší knihovničce chybí. Ale všeho do času…
Ano čas, řekli bychom, že zhojí všechny rány. Můžeme se podivovat, proč někteří lidé neumějí být šťastní. Můžeme hádat, proč neumějí navazovat kontakty. Proč jsou zamlklí, přemýšliví a nespolečenští. Možná jen neměli až tak úplně šťastné dětství, říkám si, a snažím se nad sebou zamyslet, protože nechci opakovat vzorce chování svých rodičů. Protože chci, aby se mé děti na světě měly lépe. A protože se možná v počátku knihy někteří částečně poznají.
Les je úžasná věc. Poskytuje životodárný kyslík, můžete se v něm celé dny ztrácet a jen tak si bloumat a relaxovat, můžete tam sbírat houby, borůvky, ostružiny či další z nepřeberných druhů pochutin. Les nám dává třeba i stavební materiál (ano, už 11 let žijeme ve dřevostavbě, takže taky máme svůj les v domě, byť to je úplně jiný a doufám, že šťastnější příběh). Les je útočištěm malinkých roztomilých zvířátek i divokých šelem. A jedna taková šelma řádí i v knize.
Hlavní hrdinka – holka, která příběh vypráví, a jejíž jméno neznáme, protože ji jím nikdo nikdy neoslovil. Doma jí říkají Cácora, ta holka, budižkničemu a podobně. Narodila se na počátku 90. let a celý svůj život měla pocit, že je na světě tak nějak navíc. Vlastně ona sama na oplátku nikdy nepoužila slovo „doma“, protože se v tom domě u lesa nikdy jako doma necítila. Nikdo na ni neměl čas, takže si vytvořila imaginární kamarádku Moniku. V řečtině slovo monos znamená sám a tahle holka byla hodně osamělá. Když už si na ni někdo čas udělal, vždy jí ublížil. Zpočátku jen slovně…
„Jsou slova, která vlétnou do uší, proletí hlavou a o paměť se ani neotřou. Jiná se v ní na chvíli bezbolestně uvelebí a spokojeně podřimují, dokud nevyblednou. Vyskytnou se ale i taková slova a události, která raději zasunete na okraj paměti a snažíte se je zatlačit do zapomnění. Někdy se to podaří, ale ty vzpurnější občas v nejméně vhodnou chvíli vystrčí růžky a bolestně vám připomenou, že i zdánlivě růžový sad vašeho života má ostré trny. A někdy přiletí slova, která se vytetují do paměti a zůstanou v ní navždy. Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ni nevymažete nikdy.“
Před nedávnem jsem četl knihu Jestli to řekneš od Gregga Olsena, která se mi dostala do ruky s doporučením, že je moc dobrá. Začetl jsem se do ní a nechápal jsem, jak se může někomu líbit. Jenomže nešlo přestat. Stránky se začaly otáčet úplně samy a každá další do mě zaryla víc a víc zla. Les v domě není tak drsný. Je mnohem více Mornštajnovský. A přesto mají tyto dvě knihy něco společného. Nazvěme to třeba velmi nezdravými rodinnými vztahy. A taky lži, spoustu lží.
Tuhle novinku od Aleny Mornštajnové jsem mohl ochutnat ještě před oficiálním vydáním díky nakladatelství Host a e-shopu KNIHCENTRUM.cz. Děkuji! Tentokrát mi však na rozdíl od dřívějších recenzních knih v měkké vazbě přišlo do mailu 304stránkové PDFko. Chvilku jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že takhle vlastně ušetřím kousek lesa, a pustil se do čtení. Další den jsem si uvědomil, že e-knihu můžu číst vlastně úplně všude, kde mám s sebou svůj telefon (a kam bych si tištěnou knihu rozhodně nevzal). Nakonec musím říct, že obě varianty mají něco do sebe. A až skutečná kniha vyjde, rád si na ni sáhnu a prolistuji. Budete-li mít chuť a čas, můžete si své papírové vydání koupit a nechat od autorky podepsat, třeba 18. května v Ostravě nebo 19. května v Brně. Říká se, že kdo se bojí, nesmí do lesa. A co vy, přijdete?
Autor: Petr Hořínek
