Tisíc devět set osmdesát devět. Nádherný rok plný změn, naděje a očekávání věcí příštích. Jako pětiletý špunt jsem se tehdy v létě s rodiči přestěhoval z vesnického domu do bytu na úplně novém sídlišti. Ve všech oknech se jako čerstvě ukápnutý primalex skvěla šňůrka zatemňovacích rolet a uvnitř bytu se rozlévala nasládlá vůně formaldehydu.
Když jsem pak na prahu puberty holýma rukama z neomítnutých betonových panelů škrábal tapety, vůbec by mě nenapadlo, že takto jednou bude začínat kniha, která se mi zaryje pod kůži ještě mnohem více než zbytky zelených květovaných tapet za nehty.
Podzim 1989, po více než jednačtyřiceti totalitních letech je konečně na konci tunelu vidět světlo svobody. Už jen pár malých krůčků, několik vět, jen to sepsat a přednést lidu na některé z demonstrací. Vždyť přece všichni chtěli to stejné. Nebo ne?
I Marie, jedna ze dvou hlavních aktérek příběhu, se nechala zlákat vidinou demokracie. Netušila však, že rudé soukolí socialistické mašinerie se poté rozběhne naplno, a tak se během jedné jediné noci „její sny zbořily a zavalily budoucnost, kterou spřádala z tenkých čar dívčího písma. Utvořily provazy, obtočily se jí kolem hrdla a obíraly ji o sílu čelit nadcházejícím dnům, týdnům, měsícům a rokům“.
Paralelně sledujeme příběh Magdaleny, dívky umístěné do ozdravovny, která z nevinných dětí vychovává budoucí komunistické pohlaváry. Na denním pořádku jsou zde nástupy, neustálé opakování budovatelských hesel, špehování a donášení na druhé. Bydlí tu děti, jež jsou v rudé víře pevné jako před rokem instalovaná socha Vladimira Iljiče v německém Gelsenkirchenu. Jsou tady samozřejmě také jejich odpůrci. A Magdalena? Ta je jako mezi mlýnskými kameny. Její „víra ve spravedlnost se vytrácí po troškách, jako když se protrhne pytlík s moukou a zprvu z něj pomalu uniká jen slabý proud bílých zrnek.“
Po čtrnácti letech, deseti měsících a osmi dnech se něco změnilo, „lidstvo se pohnulo dopředu, ale za oponu socialistického bloku příliš mnoho změn neproniklo.“ Obě soudružky se setkávají a zcela jistě by si měly co vyprávět, kdyby… to už ale nebudu prozrazovat. Copak vy nemáte chuť si Listopád přečíst?
Já už četl všechny knihy od Aleny Mornštajnové a přestože se mi její styl vyprávění moc líbí, tahle novinka je úplně jiná. Nezobrazuje nám historii několika generací jedné rodiny, ale předkládá nám určitou dějovou alternativu, pod kterou by se klidně mohla podepsat i Margaret Atwoodová. Ovšem alternativa je to tak temná, že se mi kolikrát až ježily všechny chlupy na těle. A když si představím, že se něco podobného „kdysi kdesi dělo a někde na světě stále děje“, jímá mě hrůza. Přesto pomalu pokukuji po knize Svědectví o životě v KLDR. Tohle nebude román, to bude pěkně drsná realita.
Teď už vím, že svoboda není samozřejmost. Přestože jsem jako dítě totalitní režim nevnímal, mnoho věcí jsem se dozvěděl z vyprávění, z internetu, médií, a nyní i z Listopádu. Z původního zarytého optimisty jsem se vyklubal v člověka, který hltá příběhy s postapokalyptickou a dystopickou tématikou. Protože nikdy nevíme, co všechno nás může potkat. Jsme jako lidstvo či národ po sérii opatření a lockdownů připraveni?
Listopád si můžete koupit jako přísně cenzurovanou knihu, jste-li dostatečně prověřeni Státní bezpečností a máte oprávnění používat elektronická zařízení, můžete si stáhnout i – pro soudružky a soudruhy bez červeného razítka nepřístupnou – e-knihu, nebo na svém gramofonu zkuste přehrát toto zcela ilegální audio CD. Ale udělejte to rychle a nenápadně, aby na vás velitelka pokoje nepoužila pravidlo číslo pět: „Budu neprodleně hlásit nepravosti“.
Autor: Petr Hořínek