V úvodu jsem se dozvěděla, že tituly byly šlechticům odebrány roku 1918 (se vznikem ČSR), o čemž jsem neměla tušení. Zabavování majetku, znárodňování, a tím pádem i likvidace našich pramenů, což se dělo za komunistické nadvlády, to byl hodně velký hřebík do rakve… Nicméně, tuhle nevlídnou notu musím opustit, protože Modrá krev je briliantem, který má za úkol zmapovat šlechtické rody a nikdy víc je nenechat upozadnit.
Jsem z publikace Modrá krev nadšená. Nejen díky svému tématu, ale i díky zpracování, jak textovému, tak grafickému na mě dýchá honosná atmosféra. U každého z rodů je vyobrazen rodokmen. Jsou na modrých stranách, tudíž jsou v jinak bílých listech skvěle viditelné a čtenář se k nim může vracet. Koncept je zhruba takovýto: obecné velmi krátké představení rodu s náhledem do historie, seznámení se s významnými památkami (hrady, zámky…), které spravují. Dále rozhovor se dvěma třemi šlechtici – někteří patří k těm nejmladším z linie, jiní bohužel zemřeli (mezi tím, kdy se rozhovory uskutečnily, a vydáním knihy je rozpětí několika let). Nechybí ani zajímavosti a v neposlední řadě – text je bohatě prokládán krásnými barevnými nebo dobovými fotografiemi.
Z publikace zjistíme spoustu pozoruhodných informací. Například že mezi předky Lobkowiczů patří Karel IV. či svatá Anežka. Nostitzové se pro změnu pyšní předky Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou. Rod Czerninů sahá do roku 1115, což je neskutečné.
.jpg)
Od šlechticů, s nimiž jsou vedeny rozhovory, necítím povýšenost. Pýcha se týká maximálně toho, že znají dlouhou rodovou linii a chtějí se zasadit o to, aby historie jejich pokolení nezanikla. Spravují rodinný majetek, který odkoupili či získali v restitucích, a jak jsem psala, komunistický režim zanechal ve většině případů na budovách stopy. Členové šlechtických rodin přistupují ke svým předkům a tomu, co od nich zdědili, s nebývalou pokorou (dozvíme se ale také to, že se najdou ti, kteří o šlechtické „výsady“ nestojí). Osud šlechticů se během dvacátého století lišil. Někteří kvůli komunistickému režimu emigrovali, jiní zůstali, přišli o veškerý majetek, nemohli studovat a museli vzít zavděk povoláním, jako je cestář či skladník (v případě Jaroslava Clauda Lobkowicze).
Chtěla bych citovat doktora Františka prince z Lobkowicz:
„Někteří zůstali tady, mnozí odešli, neboť věděli, co by je čekalo. Někteří byli v kriminálech, někteří v PTP. Ti venku měli více svobody a časem i peněz, ti doma obojího méně. Teď se tu všichni sešli, aby splnili zděděnou povinnost, každý podle svých schopností a možností. Je to služba jako každá jiná. Sobě i vlasti.“ (s. 159)
Historie je na dosah. Pojďme jí naproti.
Recenzentka Radka
