Věřím, že podstatná část z rad byla míněná dobrosrdečně, avšak doba pokročila, výzkum stravování, s nímž přišly také ruku v ruce nové objevy, které některé ze stoprocentních pravd obrátily vzhůru nohama. No a dohadujte se pak s životem otrkaným dědou či babi, že se vlastně mýlí. Naštěstí tomu tak je jen pouze ve výjimečných případech.
Ony se ty stravovací návyky rovněž různí nejen mezi jedinci v dané zemi, ale hlavně od státu ke státu, od kultury ke kultuře. Co je pro jednoho zaručeným receptem na dlouhý a zdravý život, pro druhého může značit nepřekročitelnou bariéru. Rozdílné postoje zažijeme také u těch, kdo v životě jídlem strádali, ač už třeba vlivem války, hladomorem, či ztrátou požitku z důvodu nejrůznějších nemocí, které si člověk třeba ani sám nepřivodil.
O tom, jak to dopadlo se špenátem, víme všichni. Vzpomínám, kdy do nás ve školní jídelně cpali tuto nevzhlednou zelenou „bryndu“ horem dolem. Brrr. Následná vědecká zjištění nás, mladší generaci, rozesmála a špenát hnedle skoro vymizel z pravidelné nabídky jídelníčku. Nebudu zastírat, že ve svém dospělém věku špenát naopak miluji, stejně jako je tomu u spousty jiných pokrmů, které jsem jako dítko školou povinné odmítala pozřít.
Dalším kamenem úrazu jsou vitamíny a minerály v podobě doplňků k pestré stravě. Taky do vás po litrech lili rybí olej? A co teprve rady typu – po jídle se nesmí sportovat či pracovat, mělo by se odpočívat. V tom je mi milý přístup jižanských zemí se svou pravidelní odpolední siestou. Nevím proč se zaměstnavatel tolik brání pořídit svým zaměstnancům pohodlné sofa k tolik potřebnému poobědovému odpočinku 😊.
Je pravdou, že s nástupem průmyslově zpracovaných potravin pozorujeme strmý nárůst obezity, alergií na jídlo a diabetu. Studium potravin a zdravé výživy je mladým vědním oborem a mnozí mu stále moc nedůvěřují. Autor knihy, vědec Tim Spector, by lidem rád touto knihou alespoň trošku otevřel oči. Nevyhýbá se ani fenoménu jménem lepek, či tolik nenáviděnému přísunu a výdeji kalorií. Dost otevřeně mluví o nelítostném požírání malých lokálních bio firem s jasně uchopitelnými etickými zásadami nadnárodními společnostmi s milionovými rozpočty. Prozrazuje neuvěřitelnou sprostotu politického lobbingu, zadávání „prvotřídních“ vědeckých výzkumů a kdo z jejich zkreslených výsledků nakonec těží. Jak to vlastně vypadá, když se potraviny a jejich vliv na lidské zdraví zkoumají? Jak nás dokáží média pobláznit převratným objevem nové superpotraviny? Většina studií vychází z poměrně bezcenného malého vzorku testů. Často proto dochází ke zveličování pozitivních zjištění observačních studií, zejména z toho důvodu, že si jejich zkoumání zadala nějaká ta „mocná“ společnost.
Patřím mezi ty „šťastnější“, co nikdy neměli potřebu držet žádné diety a netrpím žádným omezením. Avšak na druhou stranu musím rovněž dodat, že se právě u stravování řídím pravidlem: všeho moc škodí. Vůbec nejnebezpečnějším mýtem o jídle je představa, že jsme všichni identické stroje a na potraviny reagujeme stejně. Nic není dál pravdě, a proto i veškerá národní doporučení ohledně stravování jsou vlastně scestná. Navíc, jak je možné, že co je na jednom konci světa bráno jako zdraví prospěšné, je na opačném horizontu naopak zdraví škodlivé? Jakákoli detailní plošná výživová doporučení a dietní plány navržené pro všechny se proto ukazují jako nelogické a vadné. Na závěr tedy můžeme dodat, že neexistuje nic jako univerzální způsob stravování vhodný pro každého z nás. Ke všemu, zejména pak u toho, co jíme a pijeme, musíme přistupovat zodpovědně a střídmě. Nakonec si naše tělo stejně samo řekne, co potřebuje, co mu chybí. Jen je potřeba u toho, co pozřeme přemýšlet, uvažovat a pokud je to v tu danou chvíli možné, vybrat si zdravější variantu.
Kniha Mýty na talíři je bezvadná. Dostalo se mi neuvěřitelného množství užitečných informací. Poznámky, které jsem si u čtení vedla, vydaly na jeden celý školní sešit. Autor se nesnaží čtenáře o něčem přesvědčovat, naopak, nahlíží na daný problém z obou úhlů pohledů, jak odpůrců, tak příznivců. Nakonec dává čtenáři jasně najevo, že konečné rozhodnutí je jen v jeho rukách. A to mi je na celé knize asi nejsympatičtější.
Autor: Denisa Šimíčková
