Jako malá žila za druhé světové války s rodiči poblíž Lublinu s výhledem přímo na čoudící komíny krematoria. Otec byl vysokým představitelem SS s odpovídajícími choutkami pro nejrůznější „experimentování s židovským plevelem“. Přesně to pro něj Židé, ať muži, ženy nebo děti, byli. Greta byla mnohých útrpných scén přímým svědkem a vyrůstala tak s velmi pokřiveným dětským chápáním.

Celý dlouhý život se trápí výčitkami svědomí za životy mnoha tisíců lidí, kteří jen díky rozmarům jejího otce trpěli a umírali v nesmírných bolestech při mučících praktikách. Za chování svého otce se nesmírně stydí, ale zároveň si ho i nadále v paměti uchovává jako milujícího tatínka, který ji věnoval veškerou volnou chvíli. Trápí se vědomím, že v sobě a ve svých potomcích přenáší tzv. gen zla. Je však něco takového vůbec možné zdědit? Šíří se tento gen tělem jako mor, nebo je to jen o nastavení vlastní mysli?
 

„Lidé v sobě dokáží hledat vinu za události, na které nemají sebemenší vliv.“
 – str. 142 –
 

Jednoho dne se objeví tajuplný deník. Deník psaný Annou, dívkou, která hrůzami Lublinu prošla, kde ztratila své rodiče, kde přežívala den co den s pocitem marnosti a nepřekonatelné bolesti. Tento deník se dostane do Gretiných rukou. Greta si dívku vybavuje, byla přesně v jejím věku. Snaží se rozpomenout na všechny podrobnosti, které ji s dívenkou vážou. Až jednoho dne zjistí, že dotyčná válku přežila. Naskýtá se příležitost zpytovat svědomí a zbavit se tak celoživotního pocitu viny kvůli počínání svého otce. Greta v sobě musí nalézt sílu a podívat se Anně do očí. Nestojí za odpuštění, chce jen projevit pokání. Jen tak nalezne klid ve své duši. Avšak rozzuzlení celého příběhu je mnohem problematičtější. Více prozradit nelze, jelikož požitek z četby by byl nenávratně ztracen, a to by byla zatraceně škoda.

Všechny postavy v příběhu jsou perfektně psychologicky vylíčeny. Po delší době je Nacistova dcera kniha, která mě zcela pohltila a nutila číst do brzkých ranních hodin. Autor, ač mladý, dokázal mistrně zpracovat psychologické dílo, které by si rozhodně zasloužilo nějaké to světové ocenění. Závěr románu dozajista překvapí nejednoho otrlého čtenáře.

Autor: Denisa Šimíčková