Pokračování švédské trilogie o Jane Kippové nese název Naše matka. První díl mě totálně odrovnal. Jsem nadmíru spokojená, že si i druhý díl udržel vysokou laťku perfektně vystavěného příběhu plného deprimující atmosféry. Čtenář musí opět počítat s absencí interpunkce, spojení více slov do jednoho, i tím, že se vlastní jména a názvy píši s počátečními malými písmeny, a přímá řeč není uvozená. Orientace v textu je tím pádem docela oříškem, ale dá se na to poměrně rychle zvyknout, jelikož spád děje je nebývale turbulentní.
Jana Kippová a její bratr – dvojčata – zdědí po matčině smrti její rodný dům v odlehlé vesnici. Májí jediný cíl, matku zde dle přání pohřbít, domek prodat a vrátit se co nejrychleji domů. Z předešlého dílu víme, že vztah mezi matkou a dětmi byl příšerný a postrádal jakýkoliv mateřský pud. Právě díky dopisu, který matka dětem po smrti zanechá, se Jane s bratrem konečně dozví, proč se k nim chovala jako k cizím. Ovšem ani dopisem tím u obou nedojde odpuštění.
Život na vesnici je vždy řízen jinými pravidly než anonymní bytí ve městě. Na vesnici ví každý o každém, o to víc, když k sobě místní komunita jen tak někoho nepustí. Tohle společenství je navíc už od pohledu dost divné – je zcela podřízeno pastorovi, hlásající sice soudržnost a solidaritu, avšak za ďáblovu lest berou nejen tanec, hudbu, film a TV, ale hříšné je dokonce i čtení knih. Všechno toto je proto v komunitě striktně zakázáno!
A pak je tu druhá věc – totálně zvrácený pohled na ženskou roli – rodičku a služku pro svého muže. Není se co divit, že budižkničemu bratr je touto mocí místních mužů očarován. Zde má chlap stále poslední slovo a je ženě nadřazen. Život tvrdý, plný chlastu, násilí a arogance. Za to Jane se to ani trošku nelíbí. Je to nadmíru silná a sebevědomá žena, která si jde tvrdě za svým cílem. Palici má dubovou, ale tělesnou konstrukci bohužel titěrnou, na to často v šarvátkách narazí. Dostat se do křížku s náboženskými fanatiky totiž není jen tak. I Jane se svou prořízlou pusou a tvrdou krustou má co dělat, aby jejich tlak ustála. Něco pěkného ji zde však přeci jen potká – přátelská i hřejivá náruč bratrance, který žije na okraji společenství, protože z něj byl již před nějakou dobou vyobcován.
Jane tak neřeší jen to, jak osvobodit svého bratra ze spárů těchto zvrhlíků, ale i svůj nepovedený partnerský život. Dalším hřebíčkem do pomyslné rakve je její vztah s již dospělou dcerou Dianou. Tam tápe snad ze všeho nejvíce.
Do toho všeho se nám útržkovitě ukazují další následky chorobného dětství a dospívání, kterému museli s bratrem čelit. Jane se přitom snaží pochopit, proč od toho všeho trýznění matka svým dětem nikdy nebyla schopna pomoci.
„Otče v hrobě, otče náš, řekni, jak se v pekle máš.“ – citace z knihy, str. 109 –
Když už to vypadá, že sourozenci nachází cestu z traumatického bludiště ven, zůstane čtenář v totálním úžasu, v šoku z toho, co následuje.
Švédská autorka Karin Smirnoff má jedinečný dar podat příběh naprosto autentickou formou. Bylo to náročné čtení, a to ne pro tu zvláštní formu textu, kterou je román napsán, ale pro obsah, který je skličující a deprimující, avšak zároveň plný zoufalé naděje v budoucí dobro, o které Jane nepřestává usilovat. Někdy najdeme spásu, klid a pohodu tam, kdy ji absolutně nečekáme, ve věcech, kterým jsme dosud nepřisuzovali žádný význam.
Autor: Denisa Šimíčková
