Psát recenzi na takovouto knihu pro mě není vůbec jednoduché ještě z jednoho důvodu – jejích téměř 700 stran je doslova nabito tak obrovským množstvím informací, že udělat z nich nějaký reprezentativní výběr je prakticky nemožné. Lze podat vlastně jen heslovitý výčet toho nejdůležitějšího, pochopitelně s rizikem, že při tom půjde o ryze subjektivní pohled. Tolik jsem tedy považoval za nutné zmínit na úvod.
Kniha Martina Krejsy Navždy první je mimořádně obsáhlou kronikou historie československého horolezectví, jeho úspěchů, rekordů a jiných pamětihodných událostí, bohužel včetně nezdarů a tragédií. Základní kostru tvoří medailony 24 mužů a žen, těch „nejlepších z nejlepších“, z nichž mnozí se již za svého života stali legendami. A protože horolezectví je záležitost převážně kolektivní, osudy všech těchto protagonistů jsou začleněny do širších souvislostí. Vznikl tak faktograficky ucelený a obsahově fascinující dokument o životní vášni, ženoucí toho, kdo jí propadl, za stále novými výzvami a metami!
Při četbě mne často napadlo, čím vlastně nás lidi (a dá se říct, že všechny bez výjimky) hory tak přitahují. Je to snad tím, že jejich mohutné, majestátní štíty nějakým tajemným způsobem pozvedávají naši mysl k vyšším, neznámým či jen nejasně tušeným horizontům? Je příčinou té fascinace vědomí vlastní nepatrnosti tváří v tvář gigantickým masám skal s vrcholky až kdesi v oblacích? V každém případě je jasné, že někteří jedinci cítí při tom pohledu nepřeslechnutelnou výzvu. Možná je i napadnou slova ze známé básně Jana Nerudy: „Jen pojďte blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“ Pokus přesně datovat počátky horolezectví je asi odsouzen k nezdaru – přivedl by nás totiž do hlubin dávné minulosti, kde se všechny stopy ztrácejí, neboť touha pokořovat přírodu je člověku vlastní od nepaměti.
S dějinami moderního a profesionálního (snad ta slova lze v této souvislosti použít) horolezectví se to však má jinak a je možné je zmapovat celkem snadno – vrátím-li se ke knize Navždy první, pak československé horolezectví „odstartovalo“ v době 2. světové války. Je pozoruhodné, že v této fyzicky náročné, nanejvýš vyčerpávající a podle laického názoru čistě mužské disciplíně se okamžitě začaly prosazovat i ženy, jimž je ostatně věnována samostatná kapitola. Obrovské množství nádherných fotografií dělá z této publikace opravdový literární skvost a navíc přibližuje krásu i nebezpečnost horolezectví výmluvněji a plastičněji, než by to dokázala sebekvětnatější slova. Všechny z těch již zmíněných čtyřiadvaceti příběhů vypovídají o pevnosti charakterů při překonávání všemožných útrap, o síle lidského ducha v podmínkách, které si my, „nehorolezci“, ani nedokážeme představit a o kamarádství doslova na život a na smrt. Jediná otázka, na kterou mi ani po jejím přečtení kniha nedala odpověď, zní: Kde končí odvaha a hrdinství a začíná hazard?
Na závěr si nemohu odpustit jeden citát: „Krásnější než hory jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl.“ (Vladimír Vysockij)
Autor: Jan Hofírek
