Nebudu zastírat, že zpracování pro mne bylo malinko problematičtější, hlavně v prvotním rozpoznání toho, co se děje v minulosti a co naopak v přítomnosti, vše se tak nějak přelévalo. Navíc mě mátlo, že o sobě autorka někdy mluví v první osobě, jindy ve třetí. Ale po pár stránkách se na to dá zvyknout, nicméně to čtenáře nutí více se soustředit a pokud ne, může se v tom lehce zamotat. Druhá věc – v textu se zcela vytrácí jasně definované reálno od vzpomínek a pouhých snů. Rozhodně mě to ale neodradí od navazujících dílů, které snad v češtině brzy vyjdou pod taktovkou nakladatelství Host.

Pirkko se ve vzpomínkách vrací ke svému dětství a dospívání. Do toho háže do placu současné problémy, které musí řešit – především názorově bojuje s již starým otcem, který už navíc není zcela soběstačný. Vzpomínkami se nejspíše uklidňuje před očekávaným otcovým skonem. Tato pasáž pro mne byla dost bolestivá. Vybavily se mi vlastní vzpomínky na odchod mého dědečka. A ani popis nemocničního prostředí mi nedělal dobře. Momentálně totiž v jedné z nich leží moje babička, která je však velkou bojovnicí a s následky hrozivého úrazu se odhodlaně vypořádává, čelí osudu jako lvice.

Pirkko líčí milé zážitky se svými prarodiči, ale už ne tolik pěkné se svými rodiči. Otce můžeme nazvat odměřeným komunistickým idealistou, matka je naopak poměrně dost bezstarostná. Některé pasáže jsou k porozumění docela těžké. Pozorný čtenář si však všimne, že se Pirkko vypořádává se svou sexuální orientací. Co mě na knize zaráží, že autorka neustále zdůrazňuje vše negativní, popisuje věci, které se jí vesměs nelíbí, které nemá ráda, nebo dokonce nenávidí. Celé to vyznívá dosti skepticky, až pesimisticky. Pravdou je, že je vyprávění hodně subjektivní, hodně osobní.

Kniha Nejmenší společný násobek mě donutila zavzpomínat na moje dětství prožité u prarodičů na Valašsku. Ach, jak krásné zážitky se mi v hlavě zobrazují. Děkuji osudu, že mi dal možnost prožít tak jedinečné a jednoznačně nejnádhernější mládí. Čím víc čtu biografické knihy, kde se píše o těžkém dětství a dospívání, tím víc si uvědomuji, jaké štěstí mě a bratra potkalo – byli jsme obklopeni milujícími lidmi a neměli jsme díky nim šanci poznat zášť, nenávist či nezájem.

Autor: Denisa Šimíčková