A tentokrát i v mém světě, kde jsem Petra Hrušku vždy raději viděl a slyšel osobně a na živo při autorském čtení, a kde jeho sbírkám při kontaktu pouze knižním vždycky něco chybělo. Člověk Petr Hruška samozřejmě.
Tentokrát je to zásah! Nikde není řečeno je jeden z nejlepších literárních počinů, ne co do rozsahu, nýbrž geniálním – ano, vlastně asi opravdu geniálním – uměleckým gestem, které jsem měl štěstí číst. V této sbírce prostě a jednoduše vše zapadlo na své místo.
Podle mého přesvědčení by v každé dobré básnické sbírce mělo tepat horké pole významové mnohosti až indiference, takže vybrat motiv, na který se zaměřit jako na hlavní a pro celé dílo určující, by mělo být obtížné; a opravdu je. V takových případech je asi nejlepší postupovat od začátku: „Strhni dům, postav loď. (sumerská hliněná tabulka)“ A o pár stránek dál: „Tohle nevypadá na končinu bez lidí./ Ale jistě tu jsou,/ za zdmi čekají jak brouci pod kameny./ Lidé pořád čekají,/ všiml sis?“
Tato básnická sbírka je komponovaná z několika velmi různých druhů textů, ale co je na první pohled zřejmé, je oblouk, který jejím prostřednictvím autor klene nad celá tisíciletí od sebe vzdálenými oblastmi; jak v čase, to zejména, ale také v prostoru. A právě tento oblouk, souvislost a vazba mezi texty, stylizovanými jako zápisy na poničených hliněných tabulkách, mezi tím, co je v nich zaznamenáno, a mezi neurčitou současností – a co z toho, když tyto dva odlišné druhy promluv zařadíme v knize vedle sebe, vyplývá – mě fascinuje nejvíc.
V knize se tedy střídají minimálně dvě literární perspektivy. První z nich je uvozena oním rčením ze sumerské hliněné tabulky (otázka, zda má rčení svůj doložitelný historický pramen, nebo ne – ostatně, uveden tu není – je součástí hry). Jiný příklad z básně, která je jakoby fragmentárním záznamem z klínopisné tabulky: „Hliněná tabulka (mnoho let př. n. l.): Odděleno nebo od země/ (následující řádky nesrozumitelné)// Objímal ji všude…/ (zbytek nečitelný).“ A taky autor objímá. Proto jsem dal jako příklad právě tuto část.
Ohniskem Hruškovy dříve civilní, nyní už bezmála antropologické poezie, je za prvé lidstvo a za druhé člověk. A zase tu máme dichotomii (minulost–současnost, lidstvo–člověk) jejíž dynamika je, aspoň jak to cítím, zdrojem živé inspirace pro Hruškovy texty. Kromě detailů a miniatur z běžné současnosti, jak jsme u něj zvyklí; ty jsou přítomné stále.
Ale abych byl přesný: nikde není řečeno…, není řečeno, jak Hruškovu novou sbírku vnímat. Jediná danost je ve skutečné poezii proměna, ke které by mělo v průběhu jejího čtení docházet. Může fungovat také jako způsob shromažďování dokladů a projevů takové nestálosti, všechno se mění a poezie je přímo stvořená nám pomoci hledat nové souvislosti. Je to zkrátka žánr s vysokou mírou entropie. A mám dojem, že básně Petra Hrušky se nacházejí někde v kritickém bodě, balancují na špičce jehly, na průsečíku této entropie a civilní sdělnosti. Tak, jak se to daří geniálním duchům.
Nikde není řečeno, tzn. neexistují návody, nikdo nám neřekne, jakým člověkem být a o co usilovat. Nic není apriori nemožné, záleží na každé generaci a každém z nás, jaký bude její a jeho příběh, jestli naše společnost zmizí jako sumerská civilizace, nebo ne. Co můžeme dělat, je opravdu poctivě a bděle žít v tady a teď a ocitat se, jako v básni „Ocitání“ třeba. A i když musíme jít a stárnout pořád dál (jako v básni „Pořád dál“), dá se o tom aspoň básnicky přemýšlet, nacházet místo hliněných tabulek prázdné láhve od vodek, které se tak často jmenují podle vůdců a napsat krásnou báseň „Stručné dějiny“.
Autor: Standa Černý
