Poprvé román Peníze od Hitlera vyšla v roce 2006 a v tomto roce se dočkala svého dalšího vydání. Zcela zaslouženě.
Hlavní hrdinkou příběhu je mladá dívka Gita Lauschmannová - přeživší hrůzy druhé světové války a navrátivší se do své rodné vesnice Puklice. Léta, která strávila v pekle nacistického vyhlazovacího tábora, ve kterém ztratila své rodiče a mladší sestru, chce co nejrychleji hodit za hlavu a vrátit se tam, kde to důvěrně zná, kde má zázemí, známé a kde doufá také v návrat svého bratra, o kterém nemá žádné zprávy.
Osud je však nesmlouvavý, lidé neodpouští nejen křivdy, ale zejména úspěch a dobré bydlo. A obojího měla rodina Lauschmannova před válečnými léty přehršel – avšak pouze a jen vlastní pílí, obchodním umem a zdravou ctižádostí. Sousedé však v nebývalém majetku, který po této židovské rodině zůstal, spatřují vlastní štěstí. Jsou přesvědčeni, že teď si mohou uzurpovat alespoň kousek z toho, co tito Židé, avšak němečtí Češi, vlastnili. Gita se objeví ve dveřích svého domu, ale otevřené náruče nových obyvatel se nedočká. Běsnění, nenávist, zrůdnost lidské rasy se projevuje dál i po skončení války.
V knize se prolínají dvě časové osy – rok 1945 a 2005. Gita je nebývale energetická a houževnatá žena, která bojuje za své místo na zemi, ačkoliv měla tolik důvodů z něj „dobrovolně“ odejít. Rány, které jí osud (nebo snad Bůh?) uštědřil, vydá na několik zpackaných životů. Ona však neztrácí sílu – sílu k tomu rehabilitovat své rodiče a pomstít křivdy, kterých na ní bylo napácháno až až.
Román Peníze od Hitlera je pozoruhodnou sondou do tehdejšího smyšlení obyčejných lidí, českých obyvatel jedné vesnice. Překroucené vnímání pravdy, nespravedlnost a nesmírná bolest na těle i duši – to jsou nejvýraznější rysy provázející hlavní hrdinku Gitu. Boj nevzdává do posledního dechu.
Osobně jsem se až v této knize poprvé setkala s neskrývaným opovržením a nenávistí přeživší oběti holokaustu vůči svým mučitelům, za což jsem velice ráda, protože mě vždy udivoval závěr vyprávějících osob o všech těch zrůdnostech, a to ten, že jim ODPOUŠTÍ, smíří se s prožitou minulostí a jdou životem dál. V tomto románu Gita projevila své antipatie bez žádných pardonů, a já se s jejím chováním i myšlením zcela ztotožnila.
Co mě na knize malinko rušilo, byl styl psaní paní autorky. Příběh byl doplněn o množství přirovnání, metafor, které mě někdy nepříjemně odváděly od podstaty děje. Avšak román je, dle mého názoru, mistrovským počinem už jen z toho důvodu, že nám ukazuje bez jakýchkoliv příkras či omluv hrůzu, která pokračovala i po válce, nelidskost, která lidi neopustila ani s mírovými léty…
Autor: Denisa Šimíčková
