Psycholožka Carmen Hinojosová má před sebou výjimečně složitý úkol. Z jednoho oddělení losangeleské policie k ní dochází na pravidelné pohovory jistý detektiv, který fyzicky napadl svého kolegu a ona má nejen zjistit, co jej k tomu vedlo, ale též vypracovat posudek, zda tento člověk může dál působit v bezpečnostních složkách. Už první sezení ukázalo, že „zkoumaný objekt“ je svérázná a svým způsobem pozoruhodná osobnost – na jednu stranu se chová vyzývavě a občas až arogantně, zároveň je však zřejmé, že pod nepřístupnou vnější maskou se ukrývá citlivá duše, jež si přes těžké životní zkoušky uchovala smysl pro čest a spravedlnost. V každém případě je evidentní, že získat si důvěru a dostat se tak k nějakému rozumnému dialogu bude hodně obtížné. Harry Bosch (tak se ten chlapík jmenuje) je totiž zvyklý na přesně opačné situace – dosud to bylo vždy tak, že se ptal on a odpovídat museli týpci, podezřelí z těch nejvážnějších zločinů...
Jestli počítám dobře, tak Poslední kojot je moje „jubilejní“ desátá recenze, kterou píši na knihy Michaela Connellyho. V této souvislosti mne napadá otázka, zda vůbec mohu o autorovi i jeho hlavním hrdinovi říct něco nového a neotřelého, co čtenáři ještě nevědí? A docházím k závěru, že asi těžko – Connelly vytvořil postavu, pro kterou je dnes ve zvyku užívat adjektiva „kultovní“ a jejíž kriminální případy „hltají“ fanoušci kvalitních detektivek na celém světě. Takže hned zkraje řeknu, že i tato v pořadí čtvrtá knížka z „boschovské“ série je skvěle napsaná a napínavá tak, že ji prostě není možné odložit, dokud nezjistíme, kdo je vrahem...
Ano, Harry je sice postaven mimo službu a chodí třikrát týdně na psychologické „dýchánky“, to však vůbec neznamená, že by ve volných chvílích zahálel. Los Angeles nedávno postihlo zemětřesení a práce na opravě poškozeného domu má až nad hlavu. A kromě toho je tu jeden starý případ, který se jej osobně dotýká a na nějž dosud neměl čas. Tedy – přesněji řečeno – spíše si ten čas z různých důvodů nechtěl udělat a dnes náhle se zahanbením a lítostí zjišťuje, že po pachateli té nevyřešené vraždy měl pátrat už dávno. Ta žena, kterou našli před mnoha lety uškrcenou v jedné zapadlé uličce, byla totiž jeho matka!
Je to hodně zamotaná záležitost a Harry Bosch se jí navíc zabývá do značné míry ilegálně. Jeho nadřízení nesmí o ničem vědět, vždyť oficiálně stojí mimo službu a čeká na závěr osobnostního posudku. A jak to tak vypadá (čemuž je na vině jeho malá ochota ke spolupráci s psycholožkou), čekat může ještě hodně dlouho. Naštěstí mu zůstaly cenné kontakty na ty „správné“ lidi a také nebojácné (až drzé) překračování služebních nařízení a interních předpisů – pro Harryho např. není žádný problém obstarat si služební odznak tak, že ho „štípne“ nesympatickému policejnímu úředníkovi. Hlavně a především se však dokáže na všechny náležitosti k případu podívat z takového úhlu pohledu, aby objevil eventuální nesrovnalosti či neobvyklé okolnosti při vyšetřování. První stopu zachytí okamžitě – ze spisu zmizely některé dokumenty a celá věc byla podezřele rychle zametena pod koberec...
Jak už je u Michaela Connellyho dobrým zvykem, čtenář se toho hodně dozví i ze zákulisí policejního sboru, ať už jde o nejrůznější vyšetřovací finty a způsoby výslechu, obcházení byrokratických nesmyslů, jejichž dodržováním by se nikdy nic nevyšetřilo, neformální a vzájemně výhodné dohody mezi policisty a novináři atd. Celou knihou se jako červená nit vine i korupční propojení mezi úplatnými strážci zákona a na „slušňáky“ si hrajícími politiky.
Ještě malá poznámka. Poslední kojot je opravdu čtvrtým případem Harryho Bosche, což se na první pohled může zdát nelogické – copak těch „connellyovek“ nevyšlo už mnohem víc? Vysvětlení je jednoduché – nakladatelství Domino před časem začalo s reedicí této slavné detektivní řady, což je výborná zpráva hlavně pro ty, kdo si nestihli první díly včas obstarat. Nyní je tu tedy možnost celou věc napravit. Nakladatelství, které vybudovala nezapomenutelná Karin Lednická, se mezitím uchýlilo pod křídla Albatrosu, pověstná „dominovská“ kvalita (redakce, korektury, překlad atd.) však zůstaly.
Autor: Jan Hofírek
