Knížek o ptácích mám sice doma dost (hodně mne toto téma zajímá), ale když se naskytla možnost recenzního výtisku z nakladatelství Kazda, neváhal jsem rozšířit svou sbírku o další „exponát“. A poté, co mi kniha Poznáte ptáky našich zahrad? přišla a já jí začal listovat, mně bylo hned jasné, že když jsem si o ni napsal, dobře jsem udělal. Zmíněné nakladatelství, zaměřující se převážně na přírodovědnou literaturu, mne již několikrát příjemně překvapilo a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ale začnu trochu zeširoka.
Ornitologickou zálibu jsem zdědil po svém tatínkovi, který mne často brával na vycházky do přírody a učil poznávat stromy a květiny a pochopitelně též malé i velké opeřence, létající nám nad hlavami. Vzpomínám si třeba, jak jsme jednou ve větrolamu spatřili v korunách topolů veliké hejno nádherných ptáků s půvabnou chocholkou na hlavičce a já se dozvěděl, že to jsou brkoslavi severní, kteří do našich končin zalétávají jen výjimečně. A opravdu – od té doby jsem je už nikdy neviděl! Nyní jsem se dočetl, že brkoslavi se u nás v minulosti „těšili“ mimořádně špatné pověsti, neboť jejich přílet byl vnímán jako předzvěst morové epidemie. Takže jsem teď trochu na vážkách – moc rád bych alespoň ještě jednou tyto vzácné návštěvníky z dalekého severu spatřil, ale ten mor... úplně mi stačí covid!
Jak vyplývá z jejího názvu, kniha je jakýmsi znalostním testem a v tomto směru mohu být spokojen – většinu ptáků jsem poznal. Bohužel – mnohé z nich na své zahradě (a v zimě v krmítku) vídávám stále vzácněji, pokud tedy vůbec. Řekni, kde ti ptáci jsou – touto parafrází známé písně si kladu otázku, zda se v posledních letech neudálo v ptačí říši něco neblahého. Tuto zimu mi totiž do krmítka přilétli zatím jen vrabci a sýkorky, po zemi paběrkovali kosi a nějaká ta pěnkava a - to je všechno! A přitom ještě loni tu byli pravidelnými hosty zvonci, zvonohlídci, stehlíci, brhlíci...
Ze svého dětství si vzpomínám, že těmi nejobyčejnějšími ptáčky bývali chocholouši. Dnes nikde nejsou a nedávno to vypadalo, že stejný osud potká i vrabce – psalo se o tom, že v jejich komunitě se rozšířila nějaká nemoc a skutečně v jednu dobu jako by úplně zmizeli. Naštěstí zřejmě všechno dobře dopadlo a na dvoře tak mám opět vrabčí hejna, slétávající se na zrní, které sypu slepicím. Vůbec se ale na ně nezlobím. A stejně shovívavý jsem i k hrdličkám, když mi chodí na kukuřici. Pokud jde o ně, tak těch je podle mých pozorování každým rokem víc. Přitom hrdličky se u nás dřív vůbec nevyskytovaly – jak jsem se z knihy Poznáte ptáky našich zahrad? dozvěděl, na našem území byla přítomnost hrdličky poprvé zaznamenána v roce 1942!
V souvislosti s touto recenzí mi to nedá, abych krátce nezmínil následující příhodu. Jednou jsem se toulal podél řeky Svratky v brněnské čtvrti Komín a najednou jsem uviděl tak nádherného ptáka, až se mi zatajil dech. Seděl na vrbě jen asi dva metry ode mne a zdálo se, že spí, takže jsem si ho mohl dobře prohlédnout. Hrál doslova všemi barvami jako nějaký papoušek z amazonského pralesa, vůbec jsem netušil, že „něco takového“ u nás žije. Když jsem přišel domů, hned jsem otevřel atlas ptáků, abych se ujistil, že mne nešálil zrak a... byl tam! Sameček kachničky mandarinské, kterýžto ptačí druh je u nás velice vzácný a žije v počtu pouhých dvou desítek jedinců toliko v jedné lokalitě – na řece Svratce v Brně-Komíně!
Jak vidím, trochu jsem se rozpovídal, ale snad to nebylo příliš od věci. Chtěl bych závěrem říct, že Ulrich Schmid mně svou knihou Poznáte ptáky našich zahrad? udělal velkou radost, protože jsem z ní načerpal množství informací, o nichž jsem dosud neměl tušení. A stejné potěšení určitě přinese i těm, kdo si ji pořídí do své knihovny!
Autor: Jan Hofírek
