Jako laik se o problematiku koncentračních táborů zajímám již léta, načteno mám opravdu dosti knih s touto tematikou, a proto si dovolím tvrdit, že román založený na skutečných událostech Krystyny Żywulske, vlastním jménem Sonii Landanové, je jedna z nejlépe popisujících každodenní hrůznosti v osvětimském pekle.
Krysia do Osvětimi doputovala v srpnu roku 1943 přímo z gestapácké vyšetřovací věznice Pawiak ve Varšavě. Uvězněna nebyla pro svou židovskou krev, ale pro příslušnost k odbojovému hnutí. V Osvětimi vyfasovala číslo 55908 a přežívala zde, jak se dalo. Mnohé záviselo na štěstí, jiné zase na ochotě pomoci od druhých lidí. Jako pravá Polka se do odboje zapojila i v samotném táboře. Díky tomu měla konexe a dokázala přežít i v situacích, ve kterých jiní neměli ani tu nejmenší šanci. Výhodou byla také skutečnost, že pracovala „v baráku“, tedy skryta před nevyzpytatelnými vlivy počasí. Avšak psychicky strádala o to více, protože „vítala“ nové transporty v tzv. „sauně“, odkud většina lidí putovala rovnou do plynu. Počátkem dubna 1944 byla přesunuta do Březinky, kde pracovala v komandu, díky němuž si neskrývaně užívala neobyčejně privilegovaného postavení (alespoň co se táborových podmínek týče).
Nic není přikrašlováno, autorka se nebojí používat vulgárnější slova, která tak těžké přežívání asi jako jediné dokáží doopravdy popsat. Jednoduše si nebere servítky a zcela otevřeně mluví o dennodenním životě v lágru. O to víc připadá čtenáři dílo autentické.
„V duchu jsem si přikazovala, že se z toho nesmím zbláznit, že si musím osvojit střízlivý pohled na věc.“ – str. 65 –
Prožití těchto často vskutku nepřenosných a nesdělitelných zkušeností se promítlo do specifického jazyka, do jakési šifry, v níž spolu bývalí vězni z Osvětimi komunikovali. Jak na konci knihy říká Krysiin syn - šlo o soubor tajných slov, pohledů a gest. Co je naprosto dechberoucí, všechny je charakterizoval obrovský životní elán, pramenící z touhy po životě… Neuvěřitelné, ale pravdivé.
Prvního vydání se kniha Přežila jsem Osvětim dočkala už v roce 1946, krátce poté, co Ksysia uprchla z pochodu smrti. Tehdy autorka vylíčení událostí vnímala zejména jako terapii skrze podané svědectví. Osvětim brala jako „školu života“. Pobyt zde ji naučil nejen pevné vnitřní disciplíně, ale i umění rychlého a přesného formulování myšlenek a cílevědomému plánování úkolů. Následná vydání byla poupravena dle požadavků tehdejšího režimu. Až nové vydání z roku 2021 se opět těší „plnému“ původnímu dílu, bez zásahů do textu, předělávek či úprav, a navíc je doplněno o velice užitečné a poučné (dovysvětlujicí) poznámky českého překladatele.
Krysia se narodila v Lodži v roce 1914 a umírá v Dűsseldorfu roku 1993. Mnoho lidí nedokázalo pochopit, co ji v Německu drželo a že k Němcům přese všechno necítila žádnou zášť. Ba naopak…
Celý příběh má neuvěřitelnou vypovídající hodnotu. Každé slovo vyzařuje nepopsatelné emoce. Čtenáře chtě nechtě vtáhne do děje, a ačkoliv popisuje hrůzné události našich dějin, plné lidské zrůdnosti, není vůle přestat číst. Je surová, ale svým způsobem nádherná. Nádherná ve smyslu neutuchající síly člověka přežít takřka nemožné.
Kniha Přežila jsem Osvětim se stane jedním z klenotů v mojí osobní knihovničce.
„Jediná cesta na svobodu vede komínem krematoria.“ – Karl Fritszch –
Autor: Denisa Šimíčková