Anna a Reid mají pocit, že se jim smůla lepí na paty. Není divu, dlouho nemohli počít dítě a když se jim to konečně podařilo, Anna vlivem nepříznivých okolností při porodu ochrne na spodní část těla. Situace se má alespoň nepatrně zlepšit, když v loterii vyhrají pronájem luxusního bytu v historickém bytovém komplexu na Manhattanu. Reid je z bytu nadšený, ale Anna od první chvíle cítí podivnou, až nepříjemnou energii. Některé budovy prostě vyzařují zvláštní vibrace a mají na jeho obyvatele zneklidňující účinek. Všechno je jen o síle zvyku, nebo ne?
Anna se špatně smiřuje se svou situací na invalidním vozíku. Neumí se s ní ztotožnit a ani výsledky rehabilitací nepřináší úlevu v podobě pokroku. Navíc ze svého stavu viní dcerku i manžela. I měsíce po porodu stále trpí poporodní depresí. Do toho začíná v novém bytě, kde je s malou Charlie po většinu času sama, vnímá děsivé zvuky. Ve spánku k ní přicházejí noční můry, které by vyděsily snad každého. Náznaků, že je s domem i jeho nájemníky něco v nepořádku, je více než dost. Jenže z toho, jak je Anna ze všeho unavená, nevyspalá a vystresovaná vlastně neví, zda to, co vidí a slyší pochází z hrůzných snů, nebo je opravdu prožívá na vlastní kůži. Hrají tu roli rozbouřené hormony, spánková deprivace, stres, podléhá Anna nějaké děsivé paranoie či snad dočista přichází o rozum? Nebo je zakopaný pes někde úplně jinde? Jedno je jisté, Reid by s Annou měli z domu kvapem zmizet, jenže oba podléhají jakémusi tichému našeptávání. A pak se začne divně chovat i malá Charlie…
Když oběma dochází, že ve výherní loterii nebyli vybráni náhodně, je již pozdě! Zjištění jsou drastická a doslova šokující.
„Trauma je jako výbuch bomby: přijde prvotní úder, po kterém následují nárazové vlny.“ – citace z knihy, str. 368 –
Nat Cassidy, jeden z nejlepších amerických hororových spisovatelů své doby, bravurně popisuje plíživou mrazivou atmosféru starého domu, který je opředen tajemstvím. Napětí se stupňuje s vědomím, že je něco špatně, že se chystá něco zlého a zcela nevyhnutelného.
Na závěr si dovolím poznamenat, že autorův doslov je asi ten nejdojemnější, který jsem kdy četla. Je zcela vypovídající. Vysvětluje v něm, proč a jak Ptáčata vznikla. Nakonec dojdeme k poznání, že je román stejně destruktivní jako byl ten příšerný rok 2021 poznamenaný celosvětovou pandemií. Autor se vypisuje ze zármutku, který v té době prožíval. Sám tento stav nazval „emocionálním bezdomovectvím“. Avšak vše je prostoupeno nadějí, které se on sám nakonec dočkal.
Autor: Denisa Šimíčková
