Představte si své dětství, ve kterém vám otec diriguje naprosto každou minutu vašeho života. Právě tak vyrůstali sourozenci sedmnáctiletý Jaja a patnáctiletá Kambili. Despotický otec jim cíleně plánoval jakoukoliv denní činnost. U jídla se nesmělo mluvit, několikrát za den probíhaly dlouhé modlitby, bylo zakázáno se usmívat, natož smát. Pustit si jen tak z „magiče“ hudbu bylo zcela nepřípustné. Děti se musely řídit sepsaným rozvrhem, který udával úkoly a činnosti na každou volnou chvilku. Ze školy musely spěchat rovnou domů, i proto neměly kamarády, jelikož s nimi nemohly trávit čas. K tomu všemu na ně otec kladl vysoké nároky, co se týká učení. Nesplnění čehokoliv předepsaného se tvrdě trestalo. V domácnosti vládne tíživé ticho a všudypřítomná hustá atmosféra.

Díky až fanatickému uctívání Boha jako jediné správné cesty zavrhl dokonce otec i svého vlastního tatínka, který se nechtěl vzdát víry v tradiční nigerijské bůžky a duchy. Nejen, že se mu velkým obloukem vyhýbal, ale zákaz návštěv měli i vnoučci.

I přesto ani jednoho sourozence nikdy nenapadlo, že je něco špatně. Vyrůstali v bohatství, ve vile obehnané vysokou zdí. Otec platil v místní komunitě za velice váženého může, kterého veřejnost obdivovala a bez výhrad k němu vzhlížely i jeho dvě děti. Maminka svou nevyrovnanost ve vztahu s manželem úspěšně skrývala, v nigérijské společnosti není běžné, aby si manželky na manžela stěžovaly ani v samotné rodině, natož veřejně, a proto potupu, psychické i fyzické týrání přechází den co den, rok co rok.

„Manžel je nejvíc, čeho může žena dosáhnout.“ – str. 80 –

Až jednoho dne se přihodí, že Kambili spolu s Jajou mohou strávit dva týdny prázdnin u tety Ifeomy, kterou do té doby vídávali jen zřídka. Tato energická, veselá a houževnatá žena sice žije v chudobě, ale přesto vlije dětem novou energii do žil, ukáže jim běžné radosti každodenního života, blbne s nimi, dovádí, hraje hry. Z uzavřených, netečných, vystrašených a bojácných sourozenců se stávají osobnosti s vlastním názorem. Kambili navíc pozná, co je to chvění těla způsobené zamilovaností.

Vyústění celého příběhu je nečekané. Až jsem vytřeštila oči. Tušila jsem, že dojde k nějakému velkému obratu v životě celé rodiny, ale toto bylo naprosto překvapující. Sice neblahé, ale vzhledem k situaci zcela pochopitelné.

Román Purpurový ibišek nigerijské spisovatelky Chimamanda Ngozi Adichie bojující za práva žen si mě získal na plné čáře. Rozhodně se vrhnu i na další autorčina díla, která byla oceněna několika významnými mezinárodními cenami.

Autor: Denisa Šimíčková