Japonci se zajatci zachází brutálně, často nedělali rozdíl mezi muži a ženami, ba ani dětmi. Jejich počínání bylo snad ještě horší, než to, kterého se dopouštěli Němci v Evropě. Bezmoc a beznaděj ochromí většinu zajatců, nicméně se i mezi nimi naleznou ti odhodlanější, kteří se každé ráno budí s pocitem štěstí a vděku, že jsou stále naživu. Jsou to právě oni, kteří bojují za životy těch, jež nemají dostatek sil jít dál. A když už to jeden vzdává, jsou to právě ti pevnější, kteří ho za každou cenu nutí postavit se opět na nohy, vytrvat a překonat tuto mizérii. Za žádných okolností se nesmí mezi zajatci ztrácet smysl pro humor a víra, že tyto útrapy jednoho dne skončí. „Lepší je poznané zlo než nepoznané.“ – citace z knihy, str. 141 –
Ženy se snaží v nelidských podmínkách alespoň předstírat, že je vše v pořádku. Založí si zde provizorní nemocnici, školku a školu pro děti, oslavují Vánoce i narozeniny. Obětavost sester pomáhat ostatním byla opravdu velice dojemná.
Celému příběhu dominují osudy dvou žen – Norah, kterou nad vodou drží pouze vidina toho, že se snad opět setká se svou ztracenou dcerkou a zdravotnice Nesta, jež v sobě nosí svědectví válečného zločinu, o němž musí spravit svět.
Díky knize Sestry pod vycházejícím sluncem se konečně dostává příběhu o statečnosti a nezdolnosti těchto žen zasloužené pozornosti. Po válce se o nich totiž nezmínily ani jedny noviny. Jak v doslovu píše sama autorka, musí se o tomto utrpení a odvaze hovořit, protože „jak si můžeme pamatovat něco, o čem jsme ani nevěděli?“.
