Do rukou se mi dostala vzácná kniha pojednávající o jedné etapě vývoje regionu, ve kterém v současné době žiji. Nepocházím z Ostravska, vyrůstala jsem v Opavě, ale kus života, vlastně celé své dětství, jsem prožila u svých prarodičů na Valašsku. Proč to však zmiňuji. Kniha Šikmý kostel mi otevřela oči. K Ostravsku jsem neměla nijak zvláštní vztah, přiznám se, že spíše ten zkreslený. Ten, který popisuje Ostravsko jako špinavý, zadýmený kraj plný komínů, kraj rázovitý, s drsnými a tak trošku „jednoduššími“ lidmi. Román Šikmý kostel mi tento pohled nevyvrátil, ale ani nepotvrdil, spíše vysvětlil. Rázovitý kraj to určitě je, stejně jako lidé, kteří ho obývají, kteří z něj přímo pochází a kteří za sebou nesou jeho tvrdou historii, obdobně jako Valaši. Ti to taky nikdy neměli lehké. Proto se nebojím tvrdit, že oba tyto světy mají mnoho podobného – člověka, který musel tvrdě pracovat; člověka, který toho moc nenamluvil, protože už mu na to jednoduše po práci nezbývala síla, ale přesto svou práci a domovinu bezmezně miloval a s radostí sobě vlastní se vracel domů ke své rodině. Unavený, ale přese všechno šťastný. Autorka knihy tento úděl nazvala naprosto výstižným slovním spojením – tzv. „uzavřeností udřených“ (str. 157).
Román Šikmý kostel je příběhem někdejší vesnice, kde se obyvatelé původně věnovali pastevectví a zemědělství. Svou budoucnost však vystavěla na těžbě „černého zlata“. S tím bylo spojeno zakládání uhelných dolů, příchod nových pracantů z celého okolí za vidinou lepšího výdělku a zakládání havířských kolonií, které stmelovaly lidi se stejným posláním a kteří jediní mohli pochopit, co doopravdy znamená být fárajícím horníkem, věčně ustrašenou hornickou ženou či hornickým dítkem. Vznikl tak dokonalý „uhelný babylon“ lidí s nejrůznějším nářečím. Dnes již víme, že samotná těžba stála o století později i za zkázou tohoto regionu…
Čtenář je svědkem osudů hrdinů městečka Karwiná. Příběh nezačíná zrovna radostně. Už od samotného začátku uroní citlivý čtenář slzu. Důlní neštěstí v roce 1894 má za následek nejen stovky mrtvých horníků, ale hlavně znamená obrovskou ztrátu pro jejich rodiny – ze dne na den ztrácí manžely, táty, syny a zejména pak často jediného živitele rodiny. Existence mnoha rodin se tímto neštěstím od základů změní a v knize sledujeme životní peripetie několika z nich.
Hlavními hrdiny románu jsou Barbora, její nejlepší kamarádka Julka a osiřelý Ludwik. Každý z nich si v knize jede po své vlastní dějové lince, avšak nakonec se jejich osudy protnou.
Příběh uzavírá občanská válka, jež vypukla mezi Čechy a Poláky. Občanská válka, o které jsem neměla ani ponětí. Nevzpomínám si, že by se o ní učitelé ve škole kdy zmiňovali. Překvapilo mě, kolik nenávisti se v lidech i po první světové válce našlo. Místo aby lidé stáli při sobě, tak proti sobě naopak brojí z politických a ideologických důvodů. Navíc lze už v tomto období vycítit vzrůstající antisemitismus.
Román Šikmý kostel vás zcela pohltí. Je to přesně ten typ knihy, do které když se začtete, neodložíte ji, dokud nebudete u konce. A i poté budete kroutit hlavou a ptát se: „Proč?“
Vlastní pocit z četby
Hodně mě překvapilo někdy až necitlivé prožívání emocí hlavních hrdinů. Snad je to opravdu tím, v jakém kraji žili a jak těžkou práci zastávali. Že věděli, že se s nikým život nemazlí, že sny jsou jen pro „vyvolené“. Zejména mě šokovalo chování k dětem. Jako by dospělí neznali lítost...
Autorce Karin Lednické chci poděkovat za báječný čtenářský zážitek, za poučení a rozšíření mých obzorů.
Autor: Denisa Šimíčková
