Novou knihu od Leoše Kyši jsem se rozhodl vzít si na dovolenou. Doufal jsem, že to bude oddechové čtení z alternativní reality. Tak, jak to mám rád. Co by kdyby. Jenže ouha. Už švabachem psaný název Sudetenland a dýka s hákovým křížem na obálce jsou nejen kontroverzní, ale mohou působit i nebezpečně. Obzvláště, když se dvě postarší dámy sedící vedle mě v letadle začaly bavit německy v doprovodu poněkud nepatřičných gestikulací. Možná se cítily pohoršeně. Možná jsem vytáhnul na světlo dosud nezhojené jizvy starých ran.
Stejně, jako je vytahují postavy v knize. Každý se cítí ukřivděn. Každý si po generace táhne svou pravdu. Své dědičné právo na život v zemi svých předků. Chtějí svůj Heimat, pardon, svůj domov. Blíží se první svobodné volby a už nyní začínají první nepokoje. Mohou si sudetští Němci znovu ukrojit kus Československa? Zabrání tomu Václav Havel s Dalajlámou? Nebo Saša Vondra, který byl pohotově vyslán do Bruntálu hned poté, co radikální část obyvatelstva přemalovala cedule s názvy měst do Němčiny? A co teprve když se tam objevili vojáci, kteří se dosud titulují jako soudruzi? Těch je tam taky poměrně hodně. Můžeme se tedy bát tvrdého potlačení a opět pevnou socialistickou ruku, třeba na dalších jednačtyřicet let?
O co jde starému rodu Bittmanů? A co se ukrývá v okolních lesích a sklepeních vysídlených vesnic v pohraničí? Proč byl zavražděn bývalý inspektor gestapa a jaký význam mají nacistické medaile? A jak s tím vším zamává první prezidentská amnestie?
Celým příběhem provází novinář Daniel Lichke z ostravské pobočky Mladé Fronty, který přijel do Bruntálu udělat rozhovor s místním předsedou Občanského fóra. Jenomže věci se daly do pohybu trochu jiným směrem než ve zbytku republiky. Podle některých jsou to jen porodní bolesti demokracie, ale Lichke je několikrát surově zmlácen. Div, že mu ještě tělo drží pohromadě. Pro něžnější čtenářky můžu dodat, že celý ten napínavý příběh není jen o násilí, omílání či popírání historie, psychologickém nátlaku jednotlivých skupin či boji za svou pravdu. Je i o lásce. Velké lásce, která se zrodí mezi Židem a dívkou z nacistické rodiny ve chvíli, kdy spolu tihle dva vlezou do vany. A v té vaně je ještě kamarádka prozměnu romského etnika. Sakra, to je ale velká vana!
Kniha je plná novinových výstřižků odrážejících tehdejší dobu. Leoš Kyša, jenž je známý pod pseudonymem František Kotleta, v závěru uvádí, že se z 99 % zakládají na pravdě. I lidé, kteří se v románu vyskytují, prý skutečně žili nebo ještě žijí mezi námi. Přiznám se, že to neustálé pendlování mezi Bruntálem a obcí Dvorce ve starém rozbitém trabantu mě trochu mátlo a přišlo nezajímavé, ale pak jsem si řekl, že o tom je vlastně život. Dny prostě plynuly jeden za druhým a i hlavní hrdinové museli chodit do práce, na záchod, spát, někdy únavou padali na hubu a tak dále. A to jim tenkrát ještě v cestě nestála Slezská Harta, jinak by byl příběh možná o dost delší.
Autor každopádně popisuje všechna místa natolik poutavě, že se mi chce je okamžitě všechna prozkoumat. Jen přitom nechci naběhnout na pěst skinheadům, anarchistům ani jakékoli národnostní menšině. To pak prominete všechny vulgarismy, které lze tu a tam v Sudetenlandu zaslechnout. Tedy přečíst. Někdy v češtině, jindy umně schované do tvrdé rázné němčiny. Nebo jemné němčiny? Třeba několikrát zmíněná píseň o něžném kvítku může znít romanticky, dokud vám nedojde, že se jedná o nacistický pochod.
Sudetenland podle mě není určen jen pro typicky Kotletovského čtenáře. Má co nabídnout i těm, jimž autorovo alter-ego nevoní. Doporučuji pro ty, kteří období rané československé demokracie zažili, stejně tak i lidem narozeným až daleko po rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Vždyť historie by se měla připomínat, abychom neopakovali stále stejné chyby. A i když je v tomto případě částečně fiktivní, umí pořádně zahrát na všechny vaše struny. Tak už se nenapínejte a pusťte se do čtení!
Autor: Petr Hořínek
