Lilie se narodila v roce 1823 ve vesnici Pchu-Wej ležící ve vévodství Věčného jasu. Od malička toužila poznat, co je to pravá láska, ať už šlo o lásku mateřskou nebo mileneckou. Stejně tak, jako většina dívek v tehdejší společnosti, i Lilie se bez zbytečných otázek podřizovala všemu, co po ní rodina vyžadovala, jelikož, jak je řečeno, životy žen se řídí dvěma konfuciánskými ideály. Prvním je Trojí poslušnost: „jako dcera buď poslušna svého otce, jako žena buď poslušna svého manžela, jako vdova buď poslušna svého syna.“ Druhým je Čtvero cností, které vymezují ženino chování, její řeč, vystupování a zaměstnání: „v chování buď cudná a poddajná, rozvážná a čestná, v řeči buď mírná a neodporuj, ve vystupování buď zdrženlivé a jemná, zabývej se ručními pracemi a vyšíváním a hleď, aby to, co vyjde z tvých rukou, bylo dokonalé.“
Většinou v šesti letech podstupují dívky bandážování neboli podvazování chodidel. Celý proces je velice bolestivý a čtenář při čtení románu tuto bolest díky perfektnímu vylíčení emocí dívek procítí spolu s nimi. Jak má vypadat dokonalý tvar chodidla? Chodidlo musí být malé, úzké, rovné, zašpičatělé, klenutí, voňavé a hebké. Ze všeho nejdůležitější je ideální délka, totiž sedm centimetrů. Mělo by vypadat jako lotosové poupě, plná a kulatá pata a vpředu špička, celá váha spočívá na palci. Prsty a nárt se musí zlomit a ohnout dospod tak, aby se prsty dotýkaly paty. Rozměr chodidel rozhoduje o tom, jak dobře či špatně se žena vdá. Malá chodidla jsou pro příští příbuzné z manželovy strany důkazem toho, že je žena ukázněná a dokáže snášet nejen porodní bolesti, ale i rány osudu. Zlé jazyky v tradici tvrdí, že pokud zůstanou chodidla po bandážování velká, tak je to důvod k tomu, že žena neporodí syna. Drobounké nožky mohou vést k vyššímu společenskému postavení. Čím drobnější nožky, tím větší cena za nevěstu. Co se ale může stát s dívkou, které se bandážování provede špatně? Některé jsou postiženy do konce života, jiné umírají na infekci.
Po proceduře podvazování zůstávají dívky uvězněny doma, nesmí ani na krok, vnější svět pro ně zůstává uzavřen, učí se domácím pracím, veškerý svůj čas tráví pouze se svými sestrami a matkami, dokud jim dohazovačka nenajde vhodného partnera, za kterého se vdají, aniž by ho předtím jen spatřily.
Lilie má to štěstí, že jí rodiče umožnili uzavřít vztah s tzv. lao-tchung, dívkou jménem Sněžný kvítek, která pocházela z vyšší společnosti. Obě dívky si opravdu rozumí, mají se nesmírně rády a prožívají spolu radosti, ale i strasti života od útlého dětství až do smrti. Dívky se učí od sebe navzájem. Sněžný kvítek neuměla vařit, vyšívat, uklízet, Lilie se zase naučila správnému chování, jak svádět muže apod. Během doby, kdy každá pobývala u svých rodičů, byly tedy od sebe odloučeny, vyměňovaly si prostřednictvím dohazovačky vzkazy napsané na hedvábném vějíři. Používají přitom záhadné ženské písmo nu-šu, které mělo pouze psanou podobu. Tímto způsobem jen prohlubovaly pouto mezi sebou. Tento vějíř se stává středobodem jejich životů.
Postavení žen v čínské společnosti v 19. století bylo opravdu mizerné: „Všichni nás považují za úplně bezcenné. I když nás vlastní rodina miluje, jsme pro ni přítěží. Vdáváme se do nové rodiny, přicházíme za svým manželem, aniž nás kdy předtím viděl, souložíme spolu, ačkoliv se vůbec neznáme, a podrobujeme se požadavkům tchyně. Máme-li štěstí, porodíme syny, a tím si zabezpečíme postavení v manželově domě. Když ne, musíme čelit opovržení tchyně, posměchu manželových konkubín a zklamaným tvářím vlastních dcer.“
Vlastní pocit z četby
Úchvatný příběh, který mě zcela pohltil. Román Tajemství hedvábného vějíře jsem přečetla jedním dechem a utvrdila se, že mohu být šťastná a vděčná za to, do jaké společnosti a do jaké rodiny patřím…
Autor: Denisa Šimíčková
