Píše se rok 1956. Jozífkovi je pouhých sedm let, když jej maminka unese z dětského domova, do kterého byl umístěn, protože jeho rodiče byli rozvratitelé tehdejšího komunistického režimu. Minulost jeho rodičů mu byla přímo vypálená do kůže a táhla se s ním po celý zbytek života. Maminčin cíl byl jasný, utéci z rodné hroudy pryč od vrahů spravedlnosti a pravdy. Po pokusu o překročení státní hranice však dojde k obrovské tragédií, která Jozífka poznamená na celý život. V jeho srdci se usídlí nesnesitelná touha. Touha po pomstě za veškeré příkoří, kterého se mu dostávalo nejen v nešťastném dětství, a i během ještě bolestnějšího dospívání.
Dospělý Josef, muž s dírou v srdci, bere právo do svých rukou a za všechnu způsobenou bolest, napáchanou nejen na něm samém, vykonává to, co by měl vykonat spravedlivý soud (kdyby existoval), či samotný Bůh, v nějž však přestal dávno věřit.
Druhou hlavní postavou příběhu je Běla, ošetřovatelka umírajících z Domova důchodců u svaté Anny. Od počátku velmi sympatická, avšak v srdci rovněž hodně zraněná žena, jejíž životní pouť balancuje na hranici snesitelnosti.
V průběhu vyprávění se čtenáři zdá, že Domov, ve kterém Běla pracuje, je obklopen nevysvětlitelnými záhadami, doslova nadpřirozenými úkazy. Zejména co se týče pacientky Ludmily Krausové, osmdesátileté stařenky na invalidním vozíku. Právě ona vídá tváře, tváře těch, kterým kdysi ublížila. Ani přes těžkou stařeckou demenci, kterou trpí, jí nebylo milosrdné zapomnění dopřáno. A čtenář později pochopí, že zcela zaslouženě.
V románu jsou popisovány brutální metody mučení a vyšetřování pankrácké soudní věznice probíhající zde v 50. letech minulého století. O celách na úrovni středověkých katakomb a dozorcích s nelidským přístupem ani nemluvím. Upřímně, na několika místech jsem musela knihu odložit, rozdýchávat a zamyslet se nad právě přečteným.
Vyústění celého příběhu je šokující, nebyla jsem na něj připravena. Nebyla jsem sto pochopit, že se takové věci, kdy mohly dít. Že po válce nastaly časy ještě horší, protože právě páchaného zla se na nevinných lidech dopouštěl vlastní národ, často sousedé předstírající přátelství.
„Mysleli jsme, že po válce bude už jen dobře, že budujeme lepší svět pro všechny. Jenže svoboda se nedá zdědit. Každá generace si ji musí vybojovat sama. Znovu a znovu.“ – citace z knihy, str. 180 –
Po dočtení tohoto románu jsem se ocitla na duševním dně. Připadala jsem si roztrhaná na milion kousků. Slzavé údolí trvalo déle, než by bylo zdrávo, avšak kniha mě donutila opět otevřít oči před tématem, o kterém se nemluví a o kterém by se mluvit rozhodně mělo. Autorce patří můj neskonalý obdiv. Obdiv za to, že měla sílu vyslechnout si pravdivé příběhy pamětníků, kterých zbývá jako šafránu, a obdiv za to, že je dokázala přetavit do něčeho tak surového, s nesmírnou výpovědní hodnotou pro další generace. Doufám, že na každého čtenáře zapůsobí kniha tak, jako na mne - v hlavě se mi vyrojilo nespočet myšlenek a po dlouhou dobu jsem nebyla schopna ani jednu uchopit. Žádalo si čas vstřebat všechno to, co se autorka snažila svým příběhem předat. Troufám si tvrdit, že u mne se jí to povedlo na jedničku.
Autorka píše úderně, v žádných náznacích, používá syrová vyjádření, která berou dech. Tohle bylo něco úžasného, ač se to, vzhledem k tématu, nehodí takto označit. Styl autorčina psaní dodal příběhu punc dokonalosti. Věřte mi, tohle je ONA, jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla!
Často mě zpětně mrzí, co vše nás na škole neučí, o čem se nikdy člověk nedozví, pokud se sám nepídí po informacích z vlastního zájmu a přesvědčení. Proto bych tento román zavedla rovnou do povinné četby středních škol. TOHLE je NAŠE minulost, na kterou se nikdy nesmí zapomenout. Avšak právě k tomu je potřeba sečtělá a uvědomělá společnost!
Kniha je věnována ženám, jejichž příběhy odvahy, síly a vlastenectví se ztratily v tichu zapomnění.
„Právo na soud a rozsudek máte jenom Vy. Vaše bolest, Vaše pomsta. Nikoho jiného tenhle příběh nikdy nezajímal. Nehoňte se za spravedlností posvěcenou státem, narazíte. Všechny dveře jsou zavřené, pořád byly a vždycky budou. Je to jen na Vás.“ – citace z knihy, str. 296 –
Autor: Denisa Šimíčková