Mé milované Nakladatelství Kazda se v poslední době začalo věnovat i jiným tématům, než je příroda, ekologie či zahrada. Trochu mě to překvapilo, tudíž jsem musela rychle zjistit, jak si stojí knihy o seberozvoji. Po Kavárně na konci světa jsem tedy sáhla po Udělej to jako racek, na kterou jsem byla hodně zvědavá. Často jsem na ni vídávala reklamu a pročítala si komentáře, takže jsem věděla, že se na ni netěším jen já. Vážně má tolik lidí odpor ke konfliktům? Na sociálních sítích to tak mnohdy nevypadá, že?
Autorka Lea Blumenthalová o sobě uvádí, že se dlouho bála uveřejnit svou knihu. Ano, je hodně sebeodhalující a kritika padá i na její rodinné příslušníci či kolegy. Někteří z nich se ale nakonec uměli chytnout za nos, jak se v textu dozvíme, a přehodnotit své kroky. Razantní změnu ovšem učinila hlavně Lea – dříve závislá na tom, aby proplouvala životem bez hádek. Raději dříve volila nekomfort pro sebe, jen aby nemusela říct, že se jí něco nelíbí. Téměř každé žádosti, o kterou si někdo řekl, vyhověla. Vnitřně ji to ale sžíralo a kupilo se to, bublalo to v ní, až nakonec musela uznat, že nemusí vše strpět. Skvěle a hlavně vtipně vykreslila sebe a svého partnera Borise – byli si pravým opakem. Hromotluk Boris dokázal každému sdělit, co si o něm myslí a že na hlavu mu nikdo kálet nebude. Lea oproti tomu podléhala své dobrosrdečnosti. Vidět mezi nimi ten kontrast bylo vtipné. Celkově je kniha napsána svěžím jazykem, přitahuje svým nadhledem, (sebe)ironií a je skvělé, že i téma s negativním nádechem se dá pojmout s lehkostí a humorem. Lea se možná dříve vnitřně trápila, ale z knihy cítím spíše pozitivno. A když to mohla zvládnout ona, proč ne já, ty, my, vy? 😊 Vycházet každému vstříc není možné a už vůbec ne na úkor sebe, svých hodnot, času a pohodlí. Autorka nevybízí k tomu, že si máme vyhrnout rukávy a jít do konfliktu. Nabádá naopak k tomu naučit se uchránit sebe – jednak od škůdců, kteří na dobrosrdečných lidech parazitují, jednak kvůli tomu, abychom svou psychiku zachovávali v pohodě.
Na začátku se čtenáři otestují v tom, nakolik potřebují harmonii. A pak už jen proplouváme situacemi, kterým musela autorka čelit, sledujeme, jak ne-šikovně se s nimi vypořádala a dost často se u popisovaných scének zasmějeme. Vidíme, jak se z nemotorného káčátka stává pomalu až Wonder Woman a jednomu po druhém sází své názory. A jak na to reaguje okolí? Nechte se překvapit. Právě i to, že ten vývoj ukazuje Blumenthalová na své osobě, ovlivňuje, že má publikace šťávu. Nejsou tam jen poučky Udělej to a tamto takhle, ale konkrétní řešení situací – že vůbec JE možné někoho odmítnout a že to jde i slušně.
Blumenthalová nabízí v průběhu čtení i několik cvičení – např. Přikývnout, usmát se a jít dál, které je rozděleno do různých úrovní podle toho, v jaké fázi jsou lidi toužící po harmonii. Na konci nechybí slovníček pojmů, protože se v knize setkáme i s výrazy z psychologie, jako je třeba kognitivní disonance, Peterův princip nebo Obelixův efekt.
Jestli máte ve své povaze „úchylku“ snažit se všem vyhovět, vemte do ruky racka a nebojte se s tím zatočit. Přerod bude pomalý, bude to náročné, ale dojdete klidu.
Recenzentka Radka
