Monumentální třísvazkové dílo s názvem Útěk z Leopoldova je bezesporu literární událostí par excellence. Nelze neobdivovat obrovské kvantum badatelské práce, která musela být vykonána, aby se na pulty našich knihkupectví dostala patrně nejlepší publikace literatury faktu za poslední roky. Jaroslav Rokoský si zaslouží obdiv a uznání za razantní rozkopnutí dveří do zatuchlých komnat doby, která měla být v zájmu stalinistických protagonistů krvavého teroru zapomenuta...
Autor má naprostou pravdu, jestliže v úvodní části vyslovuje pozoruhodný a současně dosti šokující názor, podle nějž je období tzv. padesátých let dodnes nedostatečně zmapováno, když namísto seriózní historické analýzy tehdejších politicko-společenských reálií dochází k jejich fragmentarizaci na víceméně náhodně vybrané události. Tento pro naši národní paměť tristní fakt je do jisté míry logický, ostatně má svou paralelu např. i v německé poválečné historiografii. I tamější společnost se k vyrovnání s nacistickou minulostí dostávala postupně a k zásadní diskusi došlo až čtyři desetiletí po válce.
Ačkoli má kniha název Útěk z Leopoldova, mnohem výstižněji ji charakterizuje její podtitul (Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu). Životní příběh šestice statečných mladých lidí, kteří se setkali ve „východním Altacrazu“ (jak se tenkrát Leopoldovu říkalo) a jimž se odtud 2. ledna 1952 podařilo uprchnout, je skvěle zakomponován do širokého rámce atmosféry komunistické zvůle oněch neblahých let. Třebaže svým zaměřením patří do žánru literatury faktu, čte se kniha místy jako mrazivý thriller, plný odvahy, čestnosti a nezištnosti, ale i prospěchářství, zbabělosti a zrady. I když se útěk zdařil, měli jeho aktéři vyhráno jen napůl, neboť dostat se na vytoužený Západ znamenalo překonat spoustu rozličných překážek. Nezbytné bylo především vyhledat spolehlivé lidi, kteří by byli ochotni a schopni poskytnout úkryt, civilní oděv, nové doklady atd. Zde čtenář s napětím sleduje anabázi jednotlivých uprchlíků a doslova fyzicky s nimi prožívá nebezpečné situace, v nichž se permanentně ocitají...
Jaroslav Rokoský přináší i množství důkazů o tom, že období tzv. třetí republiky lze jen stěží označit za demokratické, když byly povoleny pouze čtyři politické strany a hlavní vládní resorty se ocitly v rukou komunistů. Únor 1948 je možné označit za zákonité vyústění agresivního postupu KSČ za absolutní mocí a slabosti a mnohdy i povolnosti politiků ostatních stran. Situace po volbách v roce 1946 mi dosti připomíná nacistické „Machtergreifung“ z roku 1933. V Hitlerově prvním kabinetu neměla NSDAP dominantní postavení, přesto si však nový kancléř počínal jako mocenský suverén, podobně jako Klement Gottwald. I postup prezidenta Beneše během vládní krize je prakticky totožný s apatičností a naivitou Paula von Hindenburga.
Útěk z Leopoldova je možné označit za svého druhu přelomovou knihu, neboť jako vůbec první analyzuje zločinnou podstatu Gottwaldovy hrůzovlády v co možná nejobjektivněji pojatých souvislostech. Je nanejvýš chvályhodné, že nakladatelství Academia neváhá přijít s publikací, která se může jevit jako „riziková investice“, neboť není vůbec jisté, zda padesátá léta dnes ještě někoho zajímají... Za sebe ovšem mohu říct, že kniha mne doslova nadchla. Má všechny předpoklady pro to stát se opravdovým bestsellerem a všem ji vřele doporučuji!
Autor: Jan Hofírek
