Petra Soukupová se na českém literárním poli usadila již před několika lety. Je úspěšná, oblíbená, na svém kontě má Magnesii Literu i Cenu Jiřího Ortena.
Soukupová se v románu Věci, na které nastal čas zaměřila na vztah ženy a muže, Alice a Richarda. Sledujeme je téměř od počátku jejich seznámení. Pak rychlý sled událostí – svatba, první dítě, druhé dítě. A pomalý rozpad rodiny. Vlastně – rozklad vztahu dvou dospělých a jejich potomků, to je právě tím ústředním motivem. Je to jedna lajna, po které se jede stále dopředu, a není kam vybočit. Kniha nemá žádnou zápletku a ani žádné rozuzlení. Jen si tak plyne v pochmurném duchu, vyplněna spoustou a spoustou dialogů mezi postavami.
Což o to, román se čte dobře. Zpočátku jsem si jen musela zvyknout na styl. Přímé řeči bez uvozovek pro mě byly netradiční. Román oživuje i to, že se v něm střídají vypravěči a můžeme tak vidět příběh z několika různých úhlů pohledu. Přemýšlím však nad účelem, za jakým je kniha napsána. Snažím se přijít na nějaký přesah, poučení. Ale na nic nepřicházím. Knihu jsem dočetla jen proto, abych zjistila, zda dojde k nějakému zvratu, k hlubším myšlenkám. (Ne, nedojde.) K nejpoutavějším pro mě patří pasáže vyprávěné očima dětí – puberťáka Káji a mladší Loly. Je velká škoda, že jim není věnován větší prostor, protože jsou jediné, které mě zaujaly a vtáhly. A jak je patrné z jiných knih, Soukupové rovina, kdy se zaměří na děti, sedí a umí to podat. Tyto úseky v románu Věci, na které nastal čas, jsou niterné a je to malá sonda do duší dětí, které vnímají, že se něco děje, neví, jak se s takovou situací vypořádat, ale chtějí v tomto směru něco podniknout. Jde přece i o jejich život. I jim se bortí všechno, co znají. Jak to ale tak bývá, vše je v rukou rodičů.
Mám-li to zcela zlehčit, je to převyprávěný příběh sousedů, kamarádů, známých – tvých, mých, našich… Protože to, co se děje ve Věci, na které nastal čas, v současné chvíli probíhá v mnoha domácnostech. Je to všední příběh, každodenní rutina, v mnoha scénách se poznáme. A je to bez příkras a smutné. Už na začátku vidíme, že tenhle pár nemá zcela stejné priority, přesto nás autorka vezme o kus dál v čase – najednou je tady narození syna, vzápětí nato přichází na scénu dcerka. V té době se ještě manželské problémy zdají v pořádku, lze je ukočírovat a Richard a Alice se o to i snaží. Ale pak přeskočíme zase o dalších pár let, kde se děj usadí na delší dobu, a to už je deprese za depresí. Alice, která si myslí, že na jejích bedrech stojí vše týkající se chodu rodiny. Richard, dříč, který tráví prací víc, než by měl. Kája, ve věku, který je těžko uchopitelný jak pro rodiče, tak pro něj samotného. Cítí se nedoceněný, vzdoruje. A nakonec Lola. Malá Lolinka, která si svérázně dokáže „vydupat“ to, co chce. Prostě taková běžná rodinka. Která však neustojí (běžné?) komplikace.
O tom, na co nastal čas, se dá polemizovat. Na neporozumění? Nevěru? Odchod? Hledání nového partnera? Na zvyknutí si na nový život? Nevím. Spíše mi připadá unáhlené ukončení 17letého vztahu. Takřka bez jakéhokoli pokusu o vyřešení.
Pro mě to byl chybný výběr knihy. Ale jak je vidět, mnoho čtenářů (spíše čtenářek…) může téma oslovit – zejména proto, že se v něm najdou a utvrdí se, že takové trable jsou všední.
Autor: Radka