V současnosti nejprodávanější francouzská spisovatelka, Mélissa de Costa, která nejen u českých čtenářů zabodovala hned se svým debutovým románem, přichází s novým dílem nazvaným Všechno modré z nebe. Od tohoto románu jsem očekávala mnohé, hlavně co se týká té romantické stránky. Čeho jsem se však dočkala byl neobyčejný čtenářský zážitek, který ve mne zanechal hlubokou stopu emočního procítění. Musím říci, že se jedná o jednu z nejlepších knih na dané téma, kterou jsem kdy četla.
Bylo to nesmírně krásné, ale uslzené čtení. Hned z kraje je čtenáři jasně vylíčeno, co se s hlavním hrdinou děje a proč se ke konkrétním krokům rozhodl. Samotné vyústění bylo tedy nasnadě a nemělo nás zase až tolik překvapit. Nicméně procítěné vyprávění celého příběhu je mistrné a nám nezbývá nic jiného než se s citovým vypětím vypořádat po svém.
Šestadvacetiletému Émilovi doktoři diagnostikovali nevyléčitelnou chorobu v pokročilém stádiu. Před sebou má sice ještě dva roky života, ale s vidinou postupné ztráty paměti, kdy po krátkém čase nebude poznávat ani své nejbližší. S tím se jednoduše nedokáže smířit, a proto rodinu i přátele opouští zcela bez rozloučení a vydává se s neznámou dívkou oslovenou přes inzerát na svou poslední pouť. Tajemná Joanne, s kterou se život také nikterak nemazlil, je s Émilovou situací seznámena, přesto se nezalekne a podstupuje po jeho boku nelehkou cestu, během níž ukáže svou nejbáječnější stránku – lidskou, vnímavou, přejícnou a laskavou bezelstnost… S oběma se vydáváme na dobrodružnou výpravu dechberoucí přírodou. Autorce se podařilo vykreslit scenérie velice působivou formou.
Celý příběh je protkán nesmírnou bolestí a smutkem, Émilovým nelehkým rozhodováním a výčitkami svědomí. Naštěstí Joannu napadne popostrčit Émila k vedení si zápisníku, do kterého si po celou dobu putování značí veškeré své myšlenky až do úplného konce. Právě díky němu se rodině podaří lépe pochopit, proč v té nejtěžší chvíli beze slova zmizel a co vše se v jeho nitru odehrávalo.
„Když už se nemůžeme vrátit, musíme se starat jen o to, jak jít dopředu co nejlépe.“
– citace z knihy, str. 605 –
Závěr knihy jsem musela číst na třikrát, protože jsem přes slzavé údolí ve svých očích neviděla na písmenka. Souhrou náhod mi jako kulisa z rádia hrála píseň „Čerešně“ od Hany Hegerové, která už jen dokreslila dramatický podtext celého příběhu. V životě jsem se u knihy tolik nenabrečela.
Když ztratíme někoho milovaného, musíme se s tím vyrovnat. Musíme se smířit s tím, že právě v tom modrém nebi nad námi je někdo, kdo se na nás přes něj dívá a kdo o nás odtud dává pozor.
Autor: Denisa Šimíčková
