Osud si s Violette Dušičkovou nemile pohrál, až ji doslova zavál na pár set kilometrů vzdálený hřbitov, který se jí stal domovem a více než zaměstnáním. Obecně by se dalo říci, že žena se na profesi správce hřbitova nehodí. Jenže… Violette jako by byla pro toto stvořená. Ke všem přistupuje s nekonečnou empatií, láskyplně hostí všechny návštěvníky hřbitova a jeho zaměstnance, opečovává hroby nebožtíků, nosí jejich jména v paměti. V tomto prostředí se snaží vyrovnat se svou minulostí. Vyrůstala jako sirotek potulující se od jedné pěstounské rodiny k druhé. I proto ji v dospívání uchvátí Pravidla moštárny a doprovázejí ji už napořád. Violette je postava, která vám jen tak neproletí hlavou, ale utkví v ní.
Hřbitov podle popisu Violette je jako rajská zahrada, v níž vládne klid, smíření a je to nádherné udržované místo plné živých květin a rostlin. Harmonii mu dodává právě ona. Kromě toho neúnavně pracuje i na své zahrádce, která se pro ni stala terapií.
Děj se primárně odehrává v naší době, anebo v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století. To, že se příběh odehrává teď, se dozvíme v průběhu četby, po začtení jsem totiž měla pocit, jako by se tam zastavil čas. V knize se prolínají různé časové roviny, do toho i vedlejší příběhy. Čtenář musí číst opravdu pozorně, a to i doporučuji, jinak vám může uniknout nějaký detail a román si nevychutnáte.
Každá kapitola je uvozena epitafem. Např. „V den, kdy vás někdo miluje, je hezky.“ (s. 54) A že těch kapitol je! Už to naznačuje, že Perrinová si dala na svém románu hodně záležet. Všechny epitafy jsou nádherné. Doporučuji se u každého na vteřinku zastavit a nechat si ho projít myslí.
Kniha Vyměnit vodu květinám je plná tajemství, která jsou nám odhalována postupně. A když se nám střípky začínají dávat dohromady, je to znamenitá nálož. Mírně se mi mísí s detektivní zápletkou. Téměř do poslední chvíle nevíme, kdo vězí za stěžejní událostí, která Violette obrátila život naruby. Hlavní hrdinka nám svůj příběh kouskuje a postupně rozkrýváme, co se událo. A vím, že je takový postup správný, protože cítím, že Violette je nesmírně citlivá osoba, kterou by mohlo nenávratně otřást, kdyby nám na jeden zátah odvyprávěla svůj dosavadní osud.
Valérie Perrinová umí vše dokonale popsat. S Violette zažijeme spoustu smutku, o to víc nás ale překvapí její zvonivý smích a přejeme jí chvíle, kdy je konečně šťastná. Je to ojedinělý román, skvěle propracovaný. Nakonec mi ani nevadila do českého jazyka přeložená příjmení – Dušičková, Samotný, Opatrný – a naopak mne pobavila svou hravostí. Svůj nemalý prostor v knize získává i Filip Dušička, Violettin manžel, floutek, děvkař, který jednoho dne zmizí… V románu se setkáme s řadou dalších postav a všechny mají perfektně vylíčenou charakteristiku. Osudy některých z nich jsou propojeny, což se dozvídáme v průběhu čtení. Perrinová čtenáře zkrátka nenechá vydechnout a s každou kapitolou odhalí nové skutečnosti.
Těžko se mi vyjadřuje, jaké pocity ve mně román vyvolával či jak je i přes svou temnotu barevný nebo co vše navozuje. Ale vím, kdo by to popsal perfektně. Valérie Perrinová. Jelikož mistrně vládne jazykem. Právem jí patří místo v krásné literatuře a zasloužená jsou i ocenění, která získala ve své rodné zemi. Kromě psaní knih se věnuje fotografování a scenáristice. Její další romány bohužel v češtině zatím nevyšly.
Autorka: Radka
