Román Vyvolení stát se popelem českého autora Pavla Hewlita mi doslova trhal srdce. Samotné vyprávění je pojato velmi zajímavě, netradičně – vypravěčem je zde malý chlapec, autista, který neumí mluvit a svět pozoruje nevinnýma očima dítěte. Kvůli svému „postižení“ navíc naprosto jinak vnímá dobro a zlo, špatné od dobrého, je důvěřivý a jeho rozum zpracovává různé podněty zcela odlišným způsobem od ostatních vrstevníků.
Z počátku jsme svědky téměř rodinné idylky jedné vážené židovské rodiny, která, stejně jako mnoho dalších, s nástupem Nacistů začne prožívat nepředstavitelná muka. Nejprve první náznaky pronásledování, nenápadné urážky dřívějších známých, až po přímé slovní i fyzické napadávání na ulici. Po vypuknutí válečného šílenství se rodina musí odebrat do tábora, kde žije v otřesných podmínkách, avšak malý Matyas vnímá vše svou bezelstnou osobností. V knize jsou líčeny hrůzy, někdy až morbidní, ale jsou podány s takovou, jak bych to správně vyjádřila, taktností. Věřím, že cílem není čtenáře šokovat, ačkoliv je mi jasné, že popsat prožité hrůzy, které byly každodenní součástí života v táborech, nelze nijak zvlášť zaobalit.
„Kdybyste věděl, kam ty vlaky míří, nesrovnával byste to s tím, co máme tady. Věřte, tohle je ráj. Proti tomu, co je na konci kolejí.“
– citace z knihy, str. 148 –
Sám autor tvrdil, že se potýkal s názorem, že kvůli svému věku a nežidovskému původu nemůže být schopen tragické události věrohodně a procítěně zpracovat. S tím rozhodně nesouhlasím, dokázal to, a dokázal to obzvlášť pozoruhodnou formou, jinak než ostatní díla na téma holokaust.
Ačkoliv je Matyas nemocný, jeho vjemy a vnímání okolního světa jsou velmi vzácné. Je tak bezelstný, nic špatného nepociťuje, bere vše tak, jak to přichází a jak je mu to dospělými podáno. Občas se pozastaví nad tím, že něco není tak, jak by mělo být, že něco není tak, jak by se slušelo, ale přece by mu dospělí nelhali. Cestu přecpaným vlakem bral jako výlet, jako dobrodružství. Ostnatý drát vnímal jako snahu Uniforem ochránit je před nepřáteli, apelplatz jako jablkové náměstí, kde se hraje hra na největšího uličníka…
„Takhle vypadá smutek. Smutek jsou oči, jejich tíha, jejich slzy, jejich utopení. Smutek je veliký, nekonečný jako to moře. Smutek bolí, stejně jako bolí ty oči.“
– citace z knihy, str. 50 –
Ve válce ztrácí rodiče i sestřičku, sám se dožije osvobození, ale to, co ho čeká po ní je nesmírně smutné.
Opravdu dojemné čtení. Bylo mi ctí seznámit se s tvorbou tohoto českého autora.
Autor: Denisa Šimíčková