Zapomeňte na neděli mě opět uchvátila obálkou, ale byla pro mě zklamáním tenkost knihy. Pokud už máte nějakou knihu od Perrinové přečtenou, jste se mnou asi zajedno, že nechcete, aby skončila. Anotace slibovala skvěle ponurý příběh: hlavní hrdinka Justine žije se svým bratrancem s babičkou a dědečkem. Jsou sirotci, jelikož se všichni čtyři rodiče zabili při autonehodě během cesty na křtiny. Jejich otcové byli jednovaječná dvojčata a oni byly malé děti, když k tragédii došlo. Justine pracuje v domově pro seniory jménem Hortenzie. Je mladinká, ale je prototypem úžasné pečovatelky, která miluje staroušky a snaží se jim zpříjemnit pobyt v zařízení bez příbuzných a ulehčit odcházení na jiný břeh. Ve své práci tráví nejen svou klasickou pracovní dobu, ale dělá i nad rámec. Mezi klienty má i svou oblíbenkyni – Hélèn. A právě její životní příběh tvoří druhou dějovou linku. Ale časově spíše třetí, protože v příběhu rodiny Justine sledujeme dění současné i minulé. Hélènin příběh je propletený láskou a touhou shledat se opět s tím, koho milujete. Obě dějové linky by bez sebe nemohly být, jen spolu mohou takhle rezonovat.
Těžko se mi to přiznává, ale Zapomeňte na neděli nebylo úplně ono, většinu času jsem čekala, kdy přijde to TO, co mě odrovná. Přišlo to ke konci, kdy už se začínala rozplétat zápletka. A bylo to naprosto šokující. Tohle je ono – tohle je Valérie Perrinová. Hraje si něžně se slovy, našlapuje okolo svízelného tématu a pak tasí, aby čtenáře rozsekala. Knihy Perrinové v sobě mají těžko popsatelnou esenci, která přitahuje. Je to tím, že je Francouzka? Že umí dokonale volit slova, tvořit věty a z nich poskládat román, který má vše, co má mít dechberoucí kniha? Je to všudypřítomná laskavost? Je to kombinace všeho. Pokud patříte mezi čtenáře předchozích knížek Perrinové, nemůžete tuhle nit přetnout a musíte sáhnout i po Zapomeňte na neděli – to je tak samozřejmé jako to, že po noci přijde ráno.
Recenzentka Radka
Mrkněte na předchozí knihy Valérie Perrinové