Za prvé proto, že moc hezky vypadá. Obálka je zdařilejší než ta ze slovenského vydání, ovšem slovenské nakladatelství Premedia je ve vydávání knižní série komisaře Wistinga o dost dál než Kniha Zlín, potažmo Jota, aspoň co se týče počtu publikovaných překladů. Za druhé kvůli citaci z norského deníku Dagbladet, která z obálky hlásá, že „srovnání s Joem Nesbøm je zcela namístě!“
Zde musím to nadšení ale zchladit, to srovnání na místě není. Vysvětlím později.
Zaslepení je mým třetím kriminálním románem Jørna Liera Horsta a přes výše deklarované jsem si čtení užil. Dokonce bych se odvážil rozporovat čtenářské hodnocení na stránce s Databází knih, kde jsem k velkému údivu zjistil, že autorovým česky vydaným knihám s komisařem W. W. vévodí v hodnocení román Poustevník, který je z mého pohledu zatím nejslabší.
V Zaslepení je Horst lepší při konstrukci příběhu, ten je epičtější a výborně graduje. A titulek Zaslepení mu opravdu sedí. Postavou, která se nenechá uchlácholit a z osidel zaslepení unikne je samozřejmě Wisting, tentokrát však téměř bez přispění dcery Line, která dala kvůli otěhotnění své práci v novinách na čas vale. I tak ale sehraje důležitou roli.
Celý příběh se totiž točí kolem obsahu starého sejfu z domu po zemřelém kápovi organizovaného zločinu, který byl čirou náhodou dědečkem Lininy staronové kamarádky, bývalé spolužačky a nyní družky v mateřství. Ano, tak trochu příliš zjevná zápletka, nebýt toho, že souvislost mezi případem, na kterém Wisting zrovna dělá a Sofiiným dědem, respektive předmětem z jeho trezoru, zůstane celkem dlouho skryta. Přesto jsem se musel pousmát, jak rychle se Line se Sofií sblížily a že Sofie Line žádá, aby jí dělala při odvrtvání tajemného trezoru garde. To Horst narafičil okatě až moc.
O poznání lépe si ale vede při zaslepování čtenáře v tom, co je v dobré detektivce hlavní, to znamená při odhalování identity pachatele a rozplétání okolností případu. V líčení průběhu vyšetřování a v policejních postupů je autor jako bývalý policejní vyšetřovatel samozřejmě doma, inu těch dvacet let práce vyšetřovatele udělalo své. Tam je autorova hlavní síla a slabina v jednom. Rozdíl mezi Jørnem Lierem Horstem a stvořitelem Harryho Holea spočívá totiž právě v jeho střídmosti, vycházející zřejmě z policejních zkušeností Jørna Liera Horsta. (Vlastně mi Horst trochu připomíná českého spisovatele, rovněž bývalého policistu, Martina Goffu, i když od něj znám osobně zatím pouze jeden románový kus.)
Hodnocení
Z jeho příběhů napětí a drama nestříkají jako u Nesbøho, a co je nejmarkantnější, Wisting není zábavný, není rozporuplný, je skvělý, jenže příliš obyčejný, vyšetřovatel. Není to někdo, s kým by se čtenář identifikoval, ani Line taková není (pokud nejste žena, jako žena bych se s Line identifikovat asi dokázal). Přál bych si, aby mu to i ostatní čtenáři odpustili a, stejně jako já a mnozí další, si jeho stylu vážili právě pro tu rutinní „obyčejnost“ detektivní práce. Protože právě taková ve skutečnosti asi je. Dobří vyšetřovatelé mají nejspíš mnohem blíž k úředníkovi než k hrdinovi jako z amerického akčního filmu.
Na závěr nechám na téma detektivního žánru promluvit Umberta Eca: „A zde nastupuje velká metafyzická útěcha, kterou nám poskytuje detektivní román, kde ani ta nejvlastnější příčina a ani skrytý hybatel veškerého pohybu nejsou mimo svět románu, nýbrž uvnitř, jsou jeho součástí. Tímto způsobem nám detektivka každý večer přináší tu útěchu, kterou nám (nebo alespoň mnohým z nás) metafyzika upírá.“
Autor: Standa Černý
