„V očích mnoha lidí je mezi moudrou ženou a čarodějnicí jen drobný krůček.“
– citace z knihy, str. 117 –

V centru pozornosti je kniha, ale ne tak ledajaká, mezi vyvoleným pokolením se jí říká Kniha vědění, vzpomínek či stínů. Je nasnadě zmínit, že kniha se předává z generace na generaci v rodině, kde mystično a magie mají své nezaměnitelné místo.

Již od dávných časů byly ženy, jež se věnovaly léčení lidí pomocí bylinných odvarů, sice hojně vyhledávány, ale, a to zejména díky církvi, dehonestovány a často považované za čarodějnice spřízněné se samotným ďáblem. Byly doby, kdy na zlomyslné řeči božích mužů tyto ženy doplácely tím nejcennějším, svým vlastním životem ukončeným velmi trýznivou smrtí. Tyto události se děly po celém světě. Jméno krvelačného inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu zůstane navždy spjato s čarodějnickými procesy, jež se udály ve Velkých Losinách.

Píše se rok 1831 a i v Arkansasu, v nuzném městečku jménem Cínová Hora, dojde k nemilé události, která odstartuje prokletí rodiny jedné z žen, která do léčení svých sousedů dává srdce. Anneliese však dala srdce i svůdnému muži s neznámou pověstí. Ten do kraje přichází jako nový kazatel hlásající nové, lepší pořádky a boží uzdravení pro ty nejpotřebnější. Lidé jsou nadšení a Anneliese je najednou odsunuta na druhou kolej. Kazatel od Anne požaduje mnohem více než spolupráci a poté, co díky jeho přispění obrátí proti ní nadobro obyvatele celého města, zasáhne Anne osudová rána. Dříve lidé raději věřili božím poskokům a jejich sametovým slibům než síle přírody a bylinkářce, která se vyznala v léčivých účincích rostlin. Vždyť pověry jsou pověry!

Neblahý osud Anne přechází na jejího jediného syna Jakoba, který pro silné ženy svého rodu opatruje to nejcennější – Knihu vědění. Následující generace žen, jež oplývají darem léčit druhé, trpí silnými znepokojivými vizemi. Bude trval několik pokolení, než dojdou k rozhřešení a nalezení pravého důvodu zla skrývajícího se za záhadným důstojným panem, ústředního antagonisty celého příběhu, jež se vrací v různých inkarnacích a dobách. Co od těchto žen vlastně chce? Proč je tolik trápí?
 

„Čistota je v přímém rozporu s pravou podstatou ženy. Žena tíhne k hříchu a smilstvu. Neboť když had pokoušel Evu, uvalil na ni kletbu svůdcovského druhu. Takového ducha je třeba vyhánět modlitbami a oddaností Bohu.“ – citace z knihy, str. 27 –
 

K sepsání příběhu plného paranormálních jevů, mystiky a magie se autorka nechala inspirovat nejen rodinnými pozoruhodnými historkami, ale jádro samotných duchařských pasáží volně vychází z legendy o Bell Witch, která žila v městečku Adams v Tennessee na počátku 19. století.

Líbilo se mi pozastavení nad tvrzením, že krev ještě nedělá tu správnou rodinu. Rodinu utváří lidé, kteří se navzájem milují a předávají si mezi sebou moudrost a péči. A že domov nemáme hledat na konkrétním místě, ale v konkrétních lidech, se kterými jej sdílíme.
 

„Domov není ani tak místo, kde bydlíte, jako spíš lidé, jež milujete. Vzpomínky, které si utváříte. Smích a slzy a všechny ty ostatní okamžiky.“ – citace z knihy, str. 324 –
 

Avšak objevovala se zde jedna záležitost, která mi požitek ze čtení rušila. Všudypřítomné narážky na homosexuální vztahy. Ano, vím, že tyto vztahy jsou s člověkem spjaty od pradávna, a jsem ráda, že se na ně dnes již umíme dívat jinou optikou než v minulosti, kdy byli homosexuálové považováni za nemocné a zavírání například do psychiatrických zařízení, ovšem „cpát“ jej v takové míře do příběhu bylo na mne už opravdu moc. Stačila zmínka…

Autor: Denisa Šimíčková