Paní Kláru Houškovou osobně neznám, předpokládám však, že to bude žena neobyčejně citlivá a romantická, zároveň však i navýsost praktická. Bez těchto vlastností by se totiž podle mého názoru nedala napsat kniha, která jí nedávno vyšla v nakladatelství Grada a v níž se v pozoruhodné symbióze spojují melancholie, nostalgie, lítost a podobné emoce se „suchými“, rozuměj faktografickými a statistickými údaji. Zmizelá místa...
Nejčastěji máme toto sousloví spojené s bývalými Sudetami a zánikem tamějších vesnic po poválečném odsunu Němců. Jako dlouholetý návštěvník a obdivovatel Šumavy si troufám říct, že genius loci těchto lokalit je neobyčejně intenzivní a snad není nikoho, kdo by tudy prošel lhostejně. Člověka zde bezděčně napadá, jak pomíjivý je náš pozemský život a co nakonec může zbýt z míst, kde celé generace lidí žily, pracovaly a vedly neustálý boj s krutou přírodou. Když se rozhlédneme po pusté planině a na informační tabuli si přečteme, že právě zde stávala osada X. Y., skoro nám to vžene slzy do očí...
Kniha je přehledně rozdělena do třinácti kapitol podle jednotlivých krajů. Asi nepřekvapí, že smutným prvenstvím v počtu zmizelých míst se mohou „pochlubit“ čtyři české kraje (Jihočeský, Plzeňský, Karlovarský a Ústecký). Příčin, proč u nás bylo tolik osad, vesnic a dokonce měst takříkajíc „vymazáno z mapy“ je celá řada, přičemž nejčastěji šlo o těžbu uhlí, která spíše než v rozumném hospodaření s přírodními zdroji spočívala v jejich bezuzdném drancování. Jako by se kdysi komunisté a po revoluci novodobí uhlobaroni řídili heslem „po nás potopa“. Díky Karin Lednické a její trilogii Šikmý kostel je dnes všeobecně znám krutý osud staré Karvinné a třeba někdo jednou napíše příběh Mostu, který dopadl podobně...
V „mém“ Jihomoravském kraji k devastaci takového rozsahu naštěstí nikde nedošlo, ale to neznamená, že se nám podobné tragédie vyhnuly. Takové vodní dílo Nové Mlýny (abych jmenoval jeden konkrétní příklad) je klasickou ukázkou megalomanského projektu, který přinesl víc škody než užitku. Ze zatopené obce Mušov zbyl jen ostrov s kostelíkem jako němá výčitka a zároveň memento, jak zhoubné následky může mít upřednostnění ideologie a politiky před zdravým rozumem.
Když jsem se tak nad knihou Kláry Houškové zamýšlel, v jednu chvíli jsem si uvědomil, že kolem jednoho takového zmizelého místa vlastně denně projíždím. Na Faměrově náměstí v Brně – Černovicích stával nádherný kostel svatého Floriána. Za války byl během bombardování poškozen a třebaže se ihned začalo s opravami, po komunistickém puči se nakonec rozhodlo, že než pokračovat v náročné renovaci, kostel se raději zboří. Na starých fotografiích můžeme vidět, o jaký novogotický skvost jsme přišli...
Autor: Jan Hofírek
