PhDr. Přemek Podlaha, CSc., je známý český moderátor a publicista, vzor českých kutilů a zahrádkářů. Na televizní obrazovce se objevuje již několik desítek let a díky pořadu Receptář prima nápadů zná jeho tvář snad každý. Spoustu dobrých kutilských rad okolo bytu, domu, zahrady, chaty, vaření i domácích mazlíčků, které jste v televizi neviděli, najdete v knize Recepty prima nápadů. Ta je dílem redakce stejnojmenného časopisu, se kterým Přemek Podlaha spolupracuje již dvanáct let.
Lidé napříč všemi generacemi vás znají z televize, zejména pak z pořadu Receptář, který vysílala nejdříve Československá televize (od roku 1987), poté Česká televize a v současnosti Prima family. Pamatujete si ještě na historicky první díl tohoto pořadu? Mělo již první vysílání velký ohlas, nebo si popularitu Receptář získával postupně?Víte, tehdejší šéfové ten pořad příliš nemilovali. Námět na jeho realizaci čekal 17 let, když se pak začalo koncem 80. let oteplovat, byl konečně povolen do výroby. Ale předcházely mu v 70. a 80. letech stovky krátkých programů s jeho tematikou. Jenže se vysílaly v pátek odpoledne, tedy v době, kdy chataři,chalupáři a zahrádkáři odjížděli na svoje latifundie a ani by je nenapadlo dívat se na televizi. Ale to byl určitě záměr shora. Po odvysílání prvního Receptáře v lednu 1987 došlo k mimořádným ohlasům, dostával jsem ukrutné množství dopisů, vyhrával s tímto týdeníkem kdejakou soutěž. A trvaloto až do roku 2000, kdy byl Receptář pořád nejsledovanějším publicistickým programem v ČT. Pak mě z ČT ze dne na den vyhodili za pozoruhodných okolností, ale o tom budu psát ve své 19. knížce, kterou teď chystám.
Receptář loni oslavil 25 let existence. Kdyby to tenkrát nebyl Receptář, jaký jiný pořad by vás bavilo moderovat?
Věnoval jsem se i náročným vědomostním soutěžím. Kdybych byl mladší, určitě bych se k tomu chtěl vrátit.
Již dvanáctým rokem spolupracujete s časopisem Recepty prima nápadů. V čem je tento měsíčník jiný než časopisy s obdobnou tematikou?
Ten časopis vznikl na Primě, krátce poté, co se mi podařilo vrátit Receptář na obrazovku. Byl jsem redakci Receptů vděčný, že mi nabídli spolupráci. Jiný časopis s touto tematikou, který jsem zakládal v době, kdy Recepty ještě neexistovaly a který jsem dovedl k úspěšnosti, se se mnou rozešel okamžitě poté, co jsem musel opustit ČT. A to se nezapomíná… Myslím si, že Recepty mají velmi dobrou úroveň, a to se o všech podobných říct nedá.
Čím si vysvětlujete takový zájem o kutilství v naší domovině, který je mnohonásobně vyšší než u našich zahraničních sousedů?
Nevím, čím to je, ale asi i tím, že my máme tu tvořivou fantazii v krvi. Na vesnici se chlapi vždycky snažili řešit problémy vlastními silami, kdo něco vymyslel, vylepšil, vytvořil, byl hodný obdivu. Funguje to dodnes. Ta kreativita je pro nás příznačná, jen se někdy zvrtne…
Někde jsem se dočetla, že jste se usadil v Kamenici. Čím vás toto místo okouzlilo? A máte zde možnost realizovat nápady vašich televizních dopisovatelů a čtenářů Receptáře?
Našel jsem místo, kde jsem vždycky chtěl bydlet. Mám to pár kroků do lesa, kolem dokola jsou louky, malý lesík s dubovými hříbky mám i na naší zahradě. Zkouším tady všechno možné, co divákům doporučujeme, jsou tady pro to ideální podmínky. A když ještě tu a tam funguje dálnice D1, jsem za chvíli v Praze, kde pořád ještě natáčím, vydávám knížky a kalendáře, scházím se s diváky. A do Českých Budějovic, kde natáčím rozhlasové pořady a chystám i kuchařské soutěže, to taky není příliš z ruky.Zvykl jsem si tady na soukromí, do kterého si nenechám zasahovat nikým a ničím, umožnila mi to právě tahle krajina.
Předpokládám, že některé nápady českých kutilů využíváte se svou ženou i u vás doma. Můžete nám dát tip na ty nejzdařilejší?
Tak to v několika větách nejde, zalistujte v mých knížkách a kalendářích, dívejte se na televizní Receptář nebo poslouchejte jeho rozhlasovou podobu a pochopíte, že tvořivost našich diváků, čtenářů a posluchačů je zdrojem nápadů pro každý náš den. Ty nejzdařilejší se nedají spočítat, natož z nich jeden vybrat.
Na obálce knihy Recepty prima nápadů jste na fotografii se svými pejsky. Máte nějaký zvláštní vztah k plemenu bernského salašnického psa?
Pořídili jsme si „berňáčka“ v roce 1999 a prožili jsme s tím kamarádem skoro 13 let. Takového věku se bernští salašníci obvykle nedožívají. Nedá se na něho zapomenout. Teď se kamarádíme s českým horským psem, který se jmenuje vznešeně – Arnošt ze Skuhře. Ještě mu nejsou 4 roky a už má víc pohárů a diplomů než já. Naposledy vyhrál klubovou soutěž, které se zúčastnilo více než 50 „čechohoráků“, přivezl si vítězství ze všech kategorií, jen nezískal pohár za nejlepší fenu, ale jemu je to úplně jedno.
Je něco, co byste chtěl všem kutilům, zahrádkářům, chalupářům, chovatelům a milovníkům dobrého jídla vzkázat prostřednictvím našeho časopisu?
Nenechte se otrávit blbou náladou, ke které jste od rána do noci ze všech stran vybízeni, v životě jsou taky pěkné chvíle a musíme se naučit jim pomáhat na svět, aby vznikaly stále častěji. Pořady a texty, na kterých pracuji, o nic jiného vlastně ani neusilují.
Text: Kateřina Žídková