V první řadě musím sdělit, že je obálka knihy Anděl smrti skutečně pěkně graficky vyvedená a po pravdě musím říct, že i ona mě na knihu nějakým způsobem nalákala. Je vidět, že je ta fotka skutečná a nejen nějaký výtvor ve Photoshopu. A i když se v knize tahle hlava panenky, pokud se správně pamatuji, neobjevila přímo, jsem si naprosto jistá, že o ní byla řeč v autorově předchozí knize s názvem Vila na Sadové.
Vzhledem k mé předchozí zkušenosti s Richardem Sklářem jsem už věděla, jak jeho knihu číst – pěkně postupně, dávat si pauzy. Někdy byly nedobrovolné, to přiznávám, ale přečíst třeba za jeden den knihu takového formátu, to by mě asi stálo zdraví, jelikož velikost knihy je opravdu netradiční a málokdy se člověk s něčím podobným setká. I když tedy musím uznat, že mě to od knihy i mírně odrazovalo a z počátku jsem se jí proto bála – ani by mi nevadilo, kdyby měla místo čtyř set stran osm set, myslím, že by se pak držela v ruce jedna báseň a zároveň utíkala rychleji.
Ale abych se nevyjadřovala jen k takové banálnosti, která pro mnoho lidí nemusí být vůbec důležitá, v tomhle příběhu se opět setkáváme s Bo, Robertou, Babinou… asi je jedno, jak ji nazvete, ale u toho posledního si nejsem tak úplně jistá, mohla by se naštvat. Každopádně Bo je pětapadesátiletá spolumajitelka realitní kanceláře v Ostravě. Kromě toho má těhotnou dceru, jež už má také dceru, tudíž je babičkou.
Myslím si, že Bo je tak nějak správně ztřeštěná a ve Vile na Sadové mě tedy mírně iritovala, ale když jsem ji nějakým způsobem poznala, zjistila jsem, že je to vážně sympatická hlavní hrdinka. Musím konstatovat, že jsem si už u prvního dílu mermomocí přála, abych se v jejím věku nechovala stejně, a stále si to toužebně přeji. Vím, že má svůj věk, ale kdo proboha každou chvilku myslí na to, jak se mu chce na záchod?
Nemám tušení, ale tohle je asi jediná knižní hrdinka, kterou bych osobně nechtěla potkat. Nicméně práci zjevně odvádí velmi dobře, což je vlastně i vidět a zajisté je zodpovědná, což je dle mého názoru obdivuhodná vlastnost.
Stejně jako v románu Vila na Sadové, ani zde nechybí vtipné hlášky především mezi Bo a Říďou, což je druhý majitel oné realitky. Vzhledem k mé malé averzi k Bo jsem v této knize byla neskutečně ráda, že jsem nemusela číst jen kapitoly z jejího pohledu, ale autor ji ještě navíc nějak prostřídal s dalšími osobami umístěných na zcela jiném stanovišti.
Já jsem neskutečně ráda, že jsem se první pustila do Vily na Sadové, jelikož čas od času tam byly různé narážky, které by mi případně mohly vyzradit něco z děje, ale pokud nechcete, nemusíte knihy číst postupně. Ještě než jsem se k této knize dostala, četla jsem recenzi, v níž autorka zmiňovala, že Vilu nečetla a do děje se vžila opravdu skvěle.
Jediné, co mě tak na této knize štve, je její formát, ale o tom jsem se vám zde již zmiňovala, podruhé to omílat nehodlám. Kromě toho, kdyby byla menší, nepasovala by mi v knihovničce vedle Vily, takhle se k sobě dokonale hodí. K ději však nemám co vytknout. Byl poutavý, občas i celkem děsivý a samozřejmě i dobře napsaný.
Pokud máte rádi detektivky či thrillery, určitě vám tuto knihu doporučuji. Pevně věřím, že nebudete zklamaní.
--
Richard Sklář je český autor. Narodil se roku 1968 v Bohumíně. Je absolventem Vysoké školy Báňské v Ostravě, publicista, spisovatel a marketingový a reklamní pracovník. První knihou, kterou vydal, byla kniha Ostravaci všem!, k čemuž došlo v roce 2007. Od té doby vydal další dvě knihy – Vilu na Sadové a recenzovaného Anděla smrti.
Autor: Tereza Mikulová
