AKČNÍ CENA: Bylinky naší prabáby

Richard Sklář: „Krátký proces zrál dlouho a završil jsem jím jakési vnitřní osobní nutkání. “

archiv revue
Ostravský spisovatel Richard Sklář zakončil v knize Krátký proces příběhy realitní makléřky Bo. Její životní zvraty jsou zachyceny v předešlých strhujících románech Vila na Sadové a Anděl smrti. Krátký proces na ně přímo navazuje a tvoří tak ucelenou kompozici jednoho lidského vyprávění.

Dají se knihy Vila na Sadové, Anděl smrti a Krátký proces číst na přeskáčku, nebo na sebe přímo navazují?
Příběhy na sebe volně navazují, dají se číst i na přeskáčku, ale asi je lepší sledovat vývoj hlavní postavy podle časové posloupnosti. Tedy od Vily na Sadové přes Anděla smrti až k nejnovějšímu Krátkému procesu. Domnívám se totiž, že se čtenáři lépe seznámí s hlavní postavou, její minulostí a charakterem. Vše na sebe tak hezky a plynule navazuje a bylo by asi škoda některou z knih, některý z příběhů vynechat. 


Představte tuto volnou trilogii čtenářům, kteří o ní ještě vůbec neslyšeli…
Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu autorem trilogie 😊. Ale stalo se. Když postavíte všechny tři díly vedle sebe, každá kniha má jinou grafiku, ovšem důležitý je obsah a ten spolu ladí. Hlavní hrdinka, jejíž postava je psána v první osobě, je žena s pozoruhodnou minulostí. Všichni jí říkají krátce ostravsky Bo. V příběhu se v náznacích dozvídáme, že prošla dětským domovem, který ji určitým způsobem formoval a zanechal podstatné životní stopy. Později byla díky své osobité povaze a zrakové anomálii vybrána do speciální jednotky ministerstva vnitra. Jako jediná žena v socialistickém Československu se stala elitní odstřelovačkou. Ve Vile na Sadové je její minulost přiblížena asi nejvíce. Po ukončení služby na Vnitru si Bo se svým parťákem ze státní služby v Ostravě zakládá realitní agenturu a úspěšně podniká. Anděl smrti začíná právě tím, že Bo spěchá na schůzku s klientem, který prodává svou rezidenci, aby se zjistilo, že vše je úplně jinak a příběh, ve kterém jde o životy, se dramaticky odvíjí a zanechává fatální následky. Krátký proces otevírá mnohé dveře do minulosti Bo a kruh se postupně uzavírá.


Co vás inspirovalo k napsání první knihy?
Sadová 41 v Ostravě u Komenského sadů. To je přesně ta adresa, na které se nachází románová vila umístěná na prestižní adrese, v té době jediná neopravená. Sama o sobě tenkrát vybízela k otázkám typu – co se tam asi stalo? Kdo byli TI lidé, kteří tam bydleli? V mých představách se vyrojily otázky typu „není ve sklepě zakopaná mrtvola?“ Takovým způsobem jsme začali nahlas uvažovat, až mě moje paní  „poňoukla“, abych odvyprávěl příběh, ke kterému mě vila tak silně podvědomě nutila. Přesně 1. ledna 2014 jsem napsal první stranu Vily a pokračoval až do září, kdy jsem příběh dopsal. Vzhledem k tomu, že se knihou  prolínají dvě dějové linky, jedna z nich lehce komorní protektorátní, ponořil jsem se dynamicky do příběhu až téměř k hranici rozpolcení osobnosti. Zcela nepokrytě přiznávám, že v jednu chvíli mi připadalo až podivné, že se procházím známými ulicemi a není válka a nikdo nikomu neusiluje o život...


Hlavní hrdinkou je žena. Nepsalo by se vám třeba lépe o mužském hrdinovi? Nebo v tom nevidíte rozdíl?
Ženský svět je fascinující. V porovnání s ním jsme my, muži, docela jednoduší. My většinou fungujeme na ano / ne, ženy na „asi“, tedy na tu nekonečnou škálu mezi ano a ne. Také ženská schopnost rychle reagovat a kombinovat mě vždy uchvacovala a možná i právě proto bylo pro mě výzvou postavit do tak zásadní role ženu. Byla to docela výzva, napsat příběh jejíma očima. Naštěstí mám doma od čeho opisovat, stačí jen pozorovat a snažit se vidět vše ve složitých souvislostech, které normální jednoduchý chlap nepokládá za nutné řešit. Dělám to dodnes a alespoň trochu se snažím pochopit nepochopitelné. Postupnou aproximací, kdy na jeden skutek s partnersky plusovými body připadá zhruba pět se zápornou bilancí, se možná dopracuji k tomu, že jednou zemřu jako stará moudrá žena 😊.


Děj vašich knih se odehrává na Ostravsku. Jsou místa z knížek skutečná?
Říkal jsem si, že by bylo fajn, zasadit děj příběhu do reálných míst. Aby si čtenář mohl vyhledat vchod na Poštovní ulici, kde bydlí Bo nebo řadovku na Slezské, kde jsou kanceláře realitky Flat&House, eventuálně se podíval na Bunčák, kde zase sídlí Říďa nebo nově najít lokalitu, kde měl klec Gustav. Dostala se ke mně informace, že parta nadšenců kolem opavské knihovny se někdy loni vydala do Ostravy „po stopách Bo“. Jako autora mě takové vyznění tvorby samozřejmě velice hřeje. A tak to je také v příběhu knihy Krátký proces. Ten  nás zavede na další zajímavá místa, tentokrát kromě Ostravy také na chvíli i do blízkého Polska či do Karviné nebo Orlové. I tam zasahují „stopy Bo.“


Psaní těchto tří knih jste proložil ještě knihou Morgenlad, která k nim nepatří. Potřeboval jste pauzu, nebo jste psal paralelně dvě knihy najednou?
Krátký proces byl rozepsaný, měl jsem cca 70 stran, když najednou došla inspirace, pramen vyschl. Vůbec nebylo jasné, jak by všechno mělo pokračovat. A do toho najednou vstoupil automechanik ze Slezské, který se dostane k velkém tajemství Třetí říše. V tu chvíli byl Krátký proces na chvíli u ledu a začal vznikat Morgenland. Takže jsem si od Bo na chvíli vyčistil hlavu a celý její příběh po Morgenlandu najednou začal dostávat hlavu a patu. Nepsal jsem tedy paralelně, na takový level se mi ještě nepodařilo dostat.


Co pro vás znamená psaní? A máte při něm nějaký rituál?
Beletrie je oblast, kde můžete odstranit veškeré mantinely a jediným limitem je vlastní obrazotvornost. Psaní je něco jako úleva, útěk do fiktivního světa, kde platí taková pravidla, jaká si nastavím. Když mám to štěstí a podaří se mi naprostý ponor do děje, pak je to hned znát. O to horší je střet s běžnou realitou, kde pravidla stanovuje někdo jiný, mocnější a tomu někomu nelze jen tak beztrestně dát jednu do zubů, jako třeba v knižním příběhu. Pokud se jedná o rituály při psaní, tak během Krátkého procesu jsem se snažil psát každý den, sedm dní v týdnu, vždy od 19 do 21 hodin. Ty dvě vyšetřené psací hodiny bylo nutno bezezbytku využít, aby se stránky začaly plnit příběhem. Během několika dní se staly železným pravidlem, kdy jsem pro nikoho nebyl dosažitelný. To je asi jediný jednoduchý rituál, který mi dovolí ladit příběh knihy a vystavět děj tak, abych si ho i já chtěl později rád přečíst.


Máte už rozepsanou nějakou další knihu?
Mám v hlavě pár nápadů, ale v tuto chvíli sám ještě nevím, jestli námět vydá na celý poutavý příběh. Možná by bylo záhodno v nejlepším přestat, než se dál potácet jako provařený autor, který už všechno podstatné sdělil a čtenáře krmí variacemi toho, co už spáchal dříve. Krátký proces zrál dlouho a je to dle mého názoru kniha, kterou jsem završil jakési vnitřní osobní nutkání. Bo dořešila, co si předsevzala a její autor tak nějak také. Tak to momentálně cítím.


Text: Kateřina Žídková
Foto: Archiv Richarda Skláře

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Přidali jsme nové odměny do věrnostního programu. Podívejte se a vyberte si svou odměnu.
Kniha České cizinky je literární dokument novinářky Jany LeBlanc a fotografky Patricie Krivanek. Mapuje život českých žen, které mají domov v jiné zemi světa, než se narodily, a přináší tak autentický vhled do výjimečných osudů a zajímavostí ze života v různých zemích napříč zeměkoulí.
Milujete knihy od Roberta Bryndzy? A ještě nemáte jeho novinku Záhadná oběť? Nebo jste zatím nestihli propadnout kouzlu jeho bestsellerů? Pak zkuste štěstí v soutěži a vyhrajte jednu ze dvou knih, které čekají na své nové majitele!
Prémiový obsah
číst více