Srdce čtenářů jste si získal sériemi knih s vyšetřovatelkami Erikou Fosterovou a Kate Marshallovou. Představíte nám obě protagonistky? Co mají společného a v čem se od sebe liší?
Erika i Kate jsou obě chytré, silné a nezávislé ženy, které jdou proti proudu. Nejsou závislé na muži. Především Erika není závislá na nikom, i když jí to působí velké pracovní potíže. I Kate se sama vypořádává s ohromnými těžkostmi, které jí osud připravil. A rozdíly? Asi největší rozdíl je, že žijí v odlišných světech.
Při psaní tedy v obou případech musíte přemýšlet jako žena. Neměl jste s tím problém?
Myslím si, že psát ženskou hrdinku je rozhodně zajímavější. Například Erika Fosterová je žena-detektiv pracující v prostředí, kde stále mužské pohlaví dominuje. To mi dává prostor pro to, abych rozehrával zajímavé epizody. Erika totiž musí vynakládat skoro stejné úsilí na to, aby chytila vraha, jako na to, aby se prosadila a uhájila své postavení u policie. Obecně sice nemám problém jako autor „splynout“ s žádnou postavou, mužskou, ženskou, kladnou i zápornou, ale z těchto důvodů považuji ženské hrdinky za nosnější.
Děj těchto thrillerových sérií se odehrává v Londýně. Nenapadlo vás někdy zvolit si jako dějiště knihy Slovensko, kde už několik let žijete?
Ano, přemýšlel jsem o tom. Rád bych napsal nějaký příběh s Erikou, který je umístěn na Slovensku nebo v České republice. Co se týče Česka, nikdy jsem v České republice nežil, a i když jsem v ní navštívil mnoho míst, musel bych samozřejmě provést důkladnější průzkum, abych měl všechno správně. Ale bylo by hodně zajímavé napsat takovou zápletku, kdy by se Erika vrátila zpátky domů. Jak by se asi cítila po tak dlouhé době, co žila ve Spojeném království?
Kromě toho by určitě bylo zajímavé sledovat i to, jak by anglojazyční čtenáři reagovali na slovenské prostředí. Už s tím jednu zkušenost ostatně mám, i když ne z thrillerů: Například v knize Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové se hlavní postava vydá se svojí kamarádkou na výlet na Slovensko, a když v Anglii nahrávali audioknihu, museli sepsat pro představitele výslovnost ve slovenštině a bylo velmi těžké je všechna slova naučit.
A mimochodem, jedna z prvních verzí mé první detektivky – Dívky v ledu – se odehrávala na Slovensku. Jenže když jsem rukopis poslal svému nakladateli, řekl mi, že se mu líbí příběh i hlavní postava, ale že by podle něj bylo lepší, kdyby Erika byla Slovenka, která žije v Londýně.
Jak u vás probíhá proces psaní? Píšete každý den? Kolik času denně psaní věnujete, škrtáte hodně?
Píšu každý den, obzvláště když se mi blíží termín odevzdání rukopisu. Snažím se napsat 2 500 slov denně a v podstatě píšu v pracovních hodinách, kdy většina ostatních lidí chodí do práce. Rád si večer užiju volna a rozhodně nejsem žádný noční psavec. Jinak obvykle po sobě dost přepisuji, úplně první verze mých knih připomínají spíš řadu nápadů, na kterých ještě třikrát až čtyřikrát zapracuji. Díkybohu nemívám tvůrčí blok, za to jsem opravdu rád. Někdy se sice na nějaké scéně zaseknu a nejde mi napsat, nebo to prostě nefunguje jako celek. A to je hrozné. Ale vnímám to spíš jako známku toho, že jdu špatnou cestou a že musím začít znovu.
Provádíte před psaním nějakou přípravu, například výzkumy, jak probíhá vyšetřování trestných činů apod.?
Ano, mám své konzultanty. Případy Eriky Fosterové jsem třeba konzultoval s bývalým vrchním superintendantem. Buď jsme si skypovali, nebo jsem poslal otázky e-mailem. Ten mi dokáže skvěle vysvětlit různé policejní termíny, hantýrku a proces vyšetřování. Čtenář si to nad knihou nemusí přímo uvědomovat, ale snažím se, aby moje knihy byly co nejvíc autentické.
Ptám se ale i na to, co by Erika mohla dělat v té a té situaci. A na policejních odbornících obzvlášť oceňuji, že mě nejen upozorní na nějaké chyby, ale kolikrát navrhnou, co by Erika s vyšetřováním mohla podniknout jinak. Musím říct, že jejich zkušenosti často zápletky vylepšují.
Mám nebo jsem využil i další odborníky, nejen policisty. Napadá mě třeba třetí díl ze série s Erikou Fosterovou s názvem Temné hlubiny, kde jsem využil rady a zkušenosti Lorny Dennisonové-Wilkinsonové. Úvodní scéna z Temných hlubin je právě výsledkem dlouhé debaty s Lornou, šéfkou policejních potápěčů v Londýně. Vysvětlila mi, jaké používají postupy, za jakých okolností a v jak velkých skupinách se potápějí a tak. Ona ovšem z praxe také ví, jak se lidské tělo pod hladinou chová. Právě ona mi popsala, jak se po několika dnech ve vodě tělo může postavit a od ní mám příhodu, jak jednou rukama šátrala po dně a najednou držela cizí tělo za kotníky!
Přál byste si, aby vaše knihy byly zfilmovány?
Je to v jednání. U některých knih to je rychlejší, ale u sérií to většinou trvá z nějakého důvodu déle. Chvíli to vypadalo, že už se to domluví. Tak držte palce, aby se to povedlo. Když a jestli se to stane, chtěl bych, aby to bylo provedené v co největší kvalitě a co nejpřesněji odráželo mé knihy. Osobně by se mi líbilo nejvíc, kdyby z mých knih vznikla televizní minisérie. A docela rád bych se zapojil do příprav jako scenárista.
Nejčerstvější knihou, se kterou se čeští čtenáři mohli seznámit, je Propast smrti, která vyšla loni na podzim. Kate Marshallová a Tristan Harper si zařídili soukromou detektivní kancelář a řeší případ poprvé jako soukromí vyšetřovatelé. Po čem pátrají tentokrát?
Nově založená soukromá kancelář Kate Marshallové a Tristana Harpera začíná pracovat na svém prvním velkém případu. Pátrají po tom, co se stalo novinářce Joanně Duncanové před více než dvanácti lety, kdy záhadně zmizela. Kate s Tristanem se musí ponořit hluboko do minulosti a zjistí toho ještě víc, než si původně mysleli. Joanna totiž při práci na jednom ze svých článků narazila na identitu sériového vraha…
Je to jedna z těch knih, kde je každý podezřelý a vy jako čtenář celou dobu přemýšlíte, kdo to tedy udělal. A na konci po mnoha a mnoha zvratech to zjistíte. Psaní tohoto třetího dílu jsem si opravdu užil. Více jsem se věnoval Tristanovi a Kate a přidal jsem některé nové postavy.
Vaším prvním literárním počinem byla divadelní hra. Vyjde někdy knižně?
Spousta čtenářů se mě ptá, jestli si někdy budou moct moji prvotinu přečíst, že jsou na moji hru o kouzelníkovi zvědaví. Jenomže už je to dávno a já ji po těch letech nemám, je mi líto.
Na jaké knihy Roberta Bryndzy se čtenáři mohou v roce 2022 těšit? Bude pokračovat i romantická série s Coco Pinchardovou v hlavní roli?
Ano, na další pokračování příběhů Coco Pinchardové se čtenáři můžou těšit už letos na jaře. Na konci prvního dílu jsme ji opustili ve chvíli, kdy prožívala po tom všem zmatku a neštěstí trochu veselejší období. Stala se autorkou úspěšného muzikálu, potkala novou lásku, i rodinné vztahy se trochu narovnaly a uklidnily. Ve druhém pokračování s názvem Coco Pinchardová: Moje tlustá opilá svatba Coco prožívá úspěšné období své spisovatelské kariéry a pracuje na další knize. S Adamem, novým přítelem, jim to klape, a dokonce začali mluvit i o svatbě. Jenomže den před tím, než se k ní má Adam nastěhovat, se s Coco bez jakéhokoliv vysvětlení rozejde. Ale Coco si nedá pokoj, hledá pro jeho chování vysvětlení a nakonec zjistí, že Adam se topí ve velkých problémech a potřebuje její pomoc. A díkybohu má Coco na své straně oporu v podobě svých nejlepších přátel Chrise a Mariky. A nechybí ani její syn Rosencrantz ani „oblíbená“ tchyně Ethel. Doufám, že se čeští čtenáři u životních eskapád Coco Pinchardové dobře pobaví. A možná bude nějaká novinka také na podzim. Ale ještě bych rád čtenáře nechal chvilku v napětí...
Text: Kateřina Žídková
Foto: Ján Bryndza
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
