Nemám rád literární soutěže, ankety o nejlepší knihu roku či otázky typu „Kdybyste měl strávit zbytek života na opuštěném ostrově, které 3 knihy (5, 10 knih) byste si s sebou vzal?“ – u románu Michela Fabera však musím udělat výjimku a říct alespoň tolik, že jeho strhující poselství, připomínající mi vzdáleně Moc a slávu, nijak za Greenovým veledílem nezaostává. Hodnotit takovouto knihu je z mnoha důvodů mimořádně obtížné, mám za to, že recenze se budou případ od případu lišit a i ta moje je toliko subjektivním názorem jednoho konkrétního čtenáře bez nároku na neomylnost. Peter a jeho žena Beatrix (Bea) jedou právě autem na letiště Heathrow, odkud má Peter odletět do Ameriky a pak pokračovat dál... Kam? Jako křesťanský misionář byl z mnoha uchazečů vybrán šířit poselství víry tam, kde o něm ještě neslyšeli... Kde?
Román Michela Fabera je spletitým konglomerátem mnoha literárních žánrů, přičemž jedním z nich – a to tím, na němž je dílo primárně vystavěno – je science-fiction, resp. kosmická budoucnost, kdy již daleké mezigalaktické prostory nejsou lidem nepřístupné a pomocí časoprostorového Skoku je možné překonat nesmírné vzdálenosti a ocitnout se v úplně jiném koutu vesmíru. Třeba na Oáze, což je tvory podobnými lidem obývaná planeta, cíl Peterovy cesty.
Těžko říct, zda Faberova vize je v tomto směru realistická – nacházíme se totiž stále v 21. století a představa, že bychom my nebo naše děti mohli podniknout podobnou vesmírnou Odysseu, se zdá být poněkud optimistická. I když – kdo ví. V každém případě jde v románu o něco jiného, kosmické kulisy mají pouze doplňkový charakter, těžiště leží v psychologických nuancích, v reakci „průměrného“ pozemšťana na odloučenost, stesk po domově, touhu po milovaném člověku...
Faber se prezentuje jako vynikající vypravěč s precizním smyslem pro detail, který se projevuje všude – v technickém popisu pozemských zařízení na cizí planetě, při lékařské diagnóze stavu lidského těla po Skoku, u kulinářských specialit na jídelníčku základny, ale především ve vykreslení jejích jednotlivých obyvatel, různorodých mužů a žen, kteří se z nějakého důvodu rozhodli využít nabídky „vesmírné cestovní kanceláře“ a vydat se na dobrodružnou výpravu.
Peter je mezi těmito „normálními“ pozemšťany tak trochu bílou vránou. Ne, rozhodně to není tak, že by do tohoto svérázného kolektivu nezapadl, naopak – dá se říct, že jej ostatní respektují a váží si ho. Jeho náboženská mise mezi Oázany, na niž se v pravidelných intervalech vydává, jej však přece jen obyvatelům základny odcizuje. Naštěstí je tu spojení s milovanou Beou – vesmírným emailem si manželé posílají zprávy o svém životě na Zemi, resp. na Oáze.
Peterovo působení je úspěšné, část obyvatel Oázy s radostí a nadšením přijímá křesťanské učení a nemohou se nasytit čtení z Bible (které říkají Kniha nových zvláštních věcí). Základy víry se již naučili od předchozího misionáře, který však záhadně zmizel – jak vidno, autor do svého románu zakomponoval i detektivní zápletku.
Postupem doby však Peter zjišťuje, že jeho psychický stav se pozvolna mění, registruje ve své mysli symptomy, které jej zneklidňují. Cítí, že se své ženě (a vlastně i sám sobě) stále víc odcizuje, že např. čím dál hůř hledá slova, kterými by jí popsal to, co na Oáze a mezi zdejšími „domorodci“ prožívá. Současně má potíže pochopit, co mu Bea píše o událostech na Zemi – přírodní katastrofy nebývalých rozměrů či politické turbulence mu už skoro nic neříkají. Bojuje zoufalý zápas o lásku k milované ženě, v němž se opírá o základní fundament své duše, totiž víru v Boha a Jeho ochranu.
„Ještě nikdy nebyli muž a žena od sebe tak vzdáleni.“ Tato věta z jednoho manželčina emailu, která by mohla posloužit jako podtitul této fascinující knihy, není jen suchým konstatováním časoprostorového faktu. Skrývá se v ní tajemství lásky, vydané napospas nepředvídaným (a nepředvídatelným) vnějším okolnostem, které ji mohou posílit, ale také zničit. V tom druhém případě se tak většinou neděje náhle, ale postupným uvolňováním vzájemného pouta. Peter i Bea si uvědomují, v jakém nebezpečí se nacházejí a hledají cestu zpět. Je však možné ji ještě nalézt, když každý z nich už vlastně žije nový život? Dostali se již mimo vzájemné gravitační pole, nebo má jejich láska sílu znovu vzplanout a učinit ze dvou jedno tělo? Tak to stojí v Bibli, v Božím slově, kterému oba věří...
Michel Faber ve svém románu vytvořil velkolepou apologii manželské lásky, s jakou se v dnešních románech již nesetkáváme. Zasazen do bizarních reálií, v nichž je vystaven těžké zkoušce, není jinak vztah Petra a Bei nějak výrazně odlišný od „klasických“ manželství. A základní problém, s nímž jsou oba nuceni se vyrovnat, je vlastně rovněž „obvyklý“ a spočívá v odpovědi na otázku, zda a nakolik je láska závislá na vnějších okolnostech (v jejich případě tedy především na odloučení „kosmických“ rozměrů). Postupně se ovšem ukazuje, že těch těžkostí, s nimiž nepočítali a možná ani počítat nemohli, je mnohem více – co dělat např. v situaci, kdy jeden z manželů (Peter) pociťuje radost a zadostiučinění ze smysluplné činnosti, druhý však (Bea) těžce zápolí s běžnou každodenní rutinou práce a starostí o domácnost. Navíc – a tady se autor staví do pozice apokalyptického proroka, ovšem nikoli bez racionálního zhodnocení současné světové politicko-hospodářské situace – za situace, kdy na Zemi dochází ke kolapsu veřejných institucí a s nimi spojených elementárních jistot a následně k anarchii a celosvětovému rozvratu lidské společnosti. Tváří v tvář těmto pohromám se začíná bortit i poslední jistota, totiž víra v Boha, který je Láska. Fundamentální teologická otázka, totiž jak sloučit víru v dobrého Boha s brutálním násilím, které vládne ve světě, otřásá i základy manželského svazku Petera a Bei. Michel Faber přitom zůstává věrný svému základnímu psychologickému půdorysu románu i v jeho závěru – není zde žádný happyend, konec zůstává otevřený. Ovšem pouze zdánlivě! Pozorný čtenář, který si dá do souvislosti všechny relevantní indicie, určitě pochopí, že...
Závěrem nemohu nezmínit vynikající překladatelský výkon Viktora Janiše, který opět prokázal, že v tomto směru patří mezi naši špičku. Přitom anglický originál na něj kladl enormní nároky – viz. např. zvláštní výrazové prostředky, jichž používají Oázané v kontaktu s Peterem, slang některých lidí na základně aj. Viktor Janiš zvládl vše na jedničku a i díky němu má čtenář z knihy takový požitek.
Autor: Jan Hofírek
