Rozhovor s Elli H. Radingerovou, odbornicí na život vlků

Jak dlouho se zabýváte vlky a jejich životem?
Mám pocit, že celý život. Ale intenzivněji to začalo před více než třiceti lety, kdy jsem se rozhodla vzdát se práce advokátky a věnovat se tomu, co mě baví: psaní a vlkům. A po mnoha letech říkám: Bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy učinila. Přiznávám, jsem „vlkoholik“, závislá na vlcích a mám abstinenční příznaky, když u nich nejsem. V oblasti, kde žijí vlci, ustavičně vyhledávám svou „drogu“, které se nikdy nemohu nabažit. Mnoha lidem stačí, když spatří vlka jednou nebo dvakrát za život. Mně ne, chci od nich víc.. Vlci se stali mnou součástí.

Kdy jste se poprvé setkala s vlkem? Bylo už toto setkání osudové?
Bylo to setkání s vlkem ve výběhu, když jsem se ucházela o stáž ve „vlčím parku“ v USA. A ano, bylo to osudové setkání, přičemž věřím, že kdyby kohokoli olízl obrovský vlk stejně jako mě, asi by ho to taky nenechalo v klidu. Druhý „osudový“ okamžik nastal, když jsem zahlédla vlka ve volné přírodě jen několik metrů ode mě.
A potřetí jsem se „osudově“ s vlkem setkala v Německu. I když setkání to bylo víc než letmé… za okny svištícího vlaku ICE cestou z Lipska do Frankfurtu… Přestože jsem vlky viděla a pozorovala snad deset tisíckrát, tato tři setkání se mi vepsala do duše osudově a navždy.

Co všechno by se mohli lidé od vlků naučit?
Je toho mnoho, například klasická vlčí smečka se stará o nemocné, zraněné nebo staré jedince, tedy žádné vyhánění ze smečky nebo rovnou zabíjení, jak se často tvrdí na nejrůznějších manažerských kurzech. Vlci tak ohleduplně pečují nejen o mláďata, ale také o znevýhodněné jedince. Možná důležitější je ještě skutečnost, že vlci žijí čirou přítomností, žádné trápení se minulostí nebo spřádáním plánů do budoucna. Vlci také žijí v rodinných klanech a vzájemná blízkost je stvrzována společným vytím, hraním, pospolitostí. A přiznejme si, jak často se scházíme s celou naší rodinou? A jak často se my dospělí dokážeme plně oddat hře? U vlků není dominantním rysem agrese, protože ta snižuje schopnost přežít, nýbrž snaha o harmoničnost a nepředpojatost. Vlci žijí teď a tady.

Jak vlci vnímají člověka?
Lidé jsou součástí jejich prostředí, podobně jako jiná zvířata nebo okolní krajina. Vlci občas s chutí využívají lidské „výtvory“. Proč by se brodili hlubokým sněhem, když si můžou zkrátit cestu v lyžařské stopě nebo na urolbovaném úseku. Pro vlky není člověk ani zlý, ani hodný. Patří k jejich prostředí. Ale jako plaší tvorové se člověku radši vyhnou.

Jak se může člověk zbavit strachu, který z vlků má? Je to vůbec možné?
Jde to velmi těžko, protože tento strach je v nás zakotven velmi hluboko. Všechno začíná už v dětství, kdy nám vyprávějí pohádky o Červené Karkulce. Negativní roli sehrály i filmy o vlcích, krvelačných bestiích nebo fake news z poslední doby. Typické je, že negativní náhled na vlka mají spíše muži, zatímco ženy cítí až intimní blízkost k tomuto divokému a nezkrotnému zvířeti. Abychom se zbavili jakéhokoli strachu, měli bychom předmět našich obav poznat. Neidealizovat si ho, ale ani nezveličovat. Věděli jste třeba, že za posledních 50 let zemřelo v důsledku vlčího útoku v celé Evropě 9 lidí? To je mnohonásobně méně, než kolik lidí zabijí ročně krávy nebo než kolik lidí se denně zabije kancelářskými potřebami. Vlci jsou navíc krásní a inteligentní tvorové. A možnost, že nás vlk ve volné přírodě napadne, se blíží nule. I když budou žít vlci v naší těsné blízkosti, většina z nás je za celý život nespatří ani jednou.

Jaký je rozdíl v komunikaci vlka s člověkem a psa s člověkem?
Vlk s člověkem nekomunikuje, vyhýbá se mu. Šance, že potkáte vlka ve volné krajině, je minimální. V každém psu vězí geneticky vlk a domestikace udělala své, ale každý, kdo má psa, občas žasne, jak dokáže domácí mazlíček „zvlčit“.

Knihu přeložil Tomáš Dimter.

Text: Kateřina Žídková
Foto: Tanja Askani