První kniha vznikla ve Španělsku, druhá v britském Leadsu. Kde jste napsala tuto?
Kdouli jsem začala psát na cestě po Asii a dokončila ji doma v Čechách. Ten nostalgický pocit si budu pamatovat myslím napořád. Docela mě samotnou překvapilo, že už je konec, když jsem ráno sedala ke psaní, neměla jsem ještě v plánu trilogii dokončit. Ale moje fantazie si to zařídila tak nějak sama.
Navazuje kniha Kdoule na dvě předchozí: Suchý hadr na dně mořském a Když to tam není, tak to tam nehledej?
Ano, navazuje, je to poslední díl příběhu o Anně. Jak to s ní dopadne, si přečtěte (smích).
Máte v hlavě další volné pokračování, nebo příběhy hrdinky Anny touto knihou skončí?
Můj plán byl zpracovat příběh Anny ve třech knihách. Tři jsou na světě a já se obávám, pokud nebudu jako skupina Team, která několikrát vyrazila na úplně poslední turné, že tento příběh v knize s názvem Kdoule opravdu skončil.
Inspirujete se v psaní svým vlastním životem? Máte s Annou něco společného?
Ano, inspiruji a hodně příběhů má skutečně reálný základ, možná proto se s Annou a jejími zážitky dokáže ztotožnit tolik holek a žen. Ale je to takový koktejl. Namíchaný tak, aby chutnal sarkasticky a opravdově, ale aby nezhořknul přimíchanou fantazií, a aby všechny postavy byly tak nějak uvěřitelné, přestože jsou mnohé jen volně inspirované nebo úplně smyšlené. S Annou toho mám společného docela hodně. Je to takové moje alter ego. A co jsem si nemohla odpustit je vyprojektovat do jejího vzhledu svůj vztek na neposlušné vlnité vlasy, se kterými sama celý život bojuju.
Proč zrovna název Kdoule?
Tady jsem překvapila sama sebe. Kapitoly ani detaily příběhu neplánuju, mám jenom nějaký základní směr. Kapitola o kdouli vznikla z úplně pitomého veršíčku. Trvalo mi dlouhé dva týdny, než jsem ji napsala. Věděla jsem, co chci říct, ale neuměla jsem najít tu správnou cestu. V kapitole se potom spojila pointa všech tří knih. To je kouzlo fantazie, mám ráda, když si příběh sem tam jede sám a já jen zapisuju.
Hodně cestujete. Neuvažujete o nějaké cestopisné knize?
Cestopisná kniha nebude úplně můj šálek kávy. Ale na svých cestách jsem začala psát blog, teď při množství pracovních povinností, spíš takový občasník, kterému se chci znovu začít naplno věnovat. Mám v plánu další cestu, tak se těším, až si sbalím kufr a taky, až zase začnu psát. Protože vám upřímně povím, že je mi po psaní smutno. Ty tři knihy mě určitým způsobem vedly, určovaly moje pracovní aktivity, byl to můj plán a cíl. Je v nich uschováno mnoho autorského potu, slz, smíchu a emocí. A teď mi chybí. Psaní je nejtěžší disciplína, do které jsem se v životě pustila, ale rozhodně ta nejkrásnější.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Tomáš Pondělík
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
